Kdyby to tak šlo.
Jednoduše, rychle a bez bolesti.
O čem mluvím? Dřív to
bylo šikovně zařízeno. Na každém nádraží a v každém větším
městě jsme mohli najít okénko s kouzelným názvem.
ZTRÁTY A NÁLEZY.
A lidé ztráceli a
nacházeli. A docela i poctivě to nalezené odevzdávali. Takže ti,
co ztratili, většinou šli s nadějí a důvěrou ke kouzelnému
okénku a našli. Rukavice, deštníky, čepice, tašky, klobouky a
mnoho dalších, leckdy i kuriózních zapomenutých, ztracených či
v roztržitosti odložených věcí.
S věcmi, s těmi je to
jednoduché. Alespoň pro mne. Neželím, nehromadím. Ztrácím i
nacházím. Jen to okénko už jaksi neslouží.
Ale co s tím ostatním?
S tím, co si nosíme uvnitř sami sebe? S pocity, emocemi? Se
strachy, s nedůvěrou? Nedostatkem víry, lpěním, nepružností?
Sobectvím, ovládáním? Nedostatkem lásky k sobě a našim
blízkým? Nepokorou a nevděkem? Vztekem, netrpělivostí,
nezodpovědností? Lhaním a podváděním? Sebestředností,
neochotou, závislostí?
Copak nám asi všechny
tyhle „bohulibé“ vlastnosti, které bychom po opravdu upřímném
pohledu do vlastního nitra našli v nějaké podobě každý sám u
sebe, asi tak způsobují?
ZTRÁTY A NÁLEZY.
Jen to okénko už jaksi
neslouží.
My, lidé, jsme divní.
Až když ztrácíme, přicházíme na to, jak cenné bylo to, o co
jsme přišli. Zjišťujeme, jak jsme byli bláhoví a považovali
jsme vše za samozřejmé, běžné a normální. A tak ztrácíme.
Spravedlivě ztrácíme.
Opravdu to myslím vážně. SPRAVEDLIVĚ ztrácíme vše to, co si
zasloužíme ztratit. Jen k té spravedlnosti vede cesta lemovaná
vztekem, křivdou, nepochopením. Probolenou bolestí, probátým
strachem. Tehdy, až vztek přejde ve smíření, křivda se změní
na přijetí a pochopení přinese úlevu, potom je čas na
spravedlnost.
Je úžasná v tom, že
platí pro každého a že dokáže vracet.
A je fajn, že to okénko
už jaksi neslouží.
Kdo by v něm za nás
prošel všemi našimi lekcemi? Kdo by v něm za nás získal naše
zasloužené dary? Kdo by v něm byl ta SPRAVEDLNOST? Řešení
lákavé, neodolatelné, ale po zásluze nemožné.
Kouzelné okénko máme
každý sám u sebe. Co tedy dělat, když ztrácíme? Je to prosté.
Přistupujme k němu s důvěrou a nadějí, vírou v sebe sama. Dřív
nebo později, ale vždycky s pokorou a vděčností v něm lze
spravedlivě najít to, co jsme ztratili.
Žádné komentáře:
Okomentovat