Těžko uvěřit, ale
přišla jsem na to, že STRACH mi připomíná malíře. Maluje,
čmárá, lakuje a natírá. Dokáže neskutečně nabarvit, zabarvit
či přebarvit cokoli. Cokoli, co najde v naší mysli. Je to malíř,
který neoplývá veselými barvami. Přirozeně. Z jeho dílny
vychází omezení, potlačení, bloky, dysfunkce, bolesti a pády. A
tak pro svoji tvorbu s chutí využívá vše, co je blízko šedi,
tmavým barvám a neradosti.
Napadlo mě přirovnání
s Matějskou poutí. Taky umí kolotoče, centrifugy, houpačky a
strašidelné hrady. S radostí a velmi pilně roztočí kolotoč
myšlenek, odstředí ty, které se mu nehodí, zhoupne se po těch,
které má rád a miluje strašidla.
Bojovat s ním nebo
přijmout? Věčné téma, které plní stránky mnoha knih, obsahy
nesčetně přednášek, naplňuje řadu diskuzí. Já sama v tom
nemám jasno. A z vlastní zkušenosti bych si nedovolila tvrdit, že
paušálně platí jedno nebo druhé.
Upřímně přiznávám,
že STRACH je moje velké téma. Neumím s ním zacházet tak, jak
bych si přála. V mém pojetí má pořádně velké oči. Štve mě,
vadí mi. Pro mě je velké trápení, hnusný nepřítel, který
vypočítavě číhá na jakoukoli šanci. Všechno je mu dobré,
chová se jako podlý zmetek a nedá se vůbec odhadnout. Umí nechat
svoji stopu ve fyzickém těle v podobě téměř tutového infarktu
či mrtvice spojené s totálním ochrnutím.
Snad právě proto jsem
trochu alergická na proklamace o výhradním přijímání.
Netvrdím, že to někdy není vhodné, nutné a třeba i jedině
možné. Mnohokrát mi přijetí vnitřních stínů opravdu pomohlo.
Stejně tak je k nezaplacení pořádné, upřímné a ze samé
podstaty opravdové naštvání.
„Tak už kruci dej
pokoj, kdo to má furt snášet!? Hleď si svého, blbečku, lakuj si
svoje prostory na šedivo, patlej se sám v sobě, zalez!
Čeho je moc, toho je
příliš, tak se na něj vzteky obořím, zařvu, pustím ventil.
Kruci, nebudu jen ta hodná holka, co se s ním vstřícně patlá a
on se stejně nafukuje a roztahuje. Straší, houpe a točí
myšlenky do zběsilého kolotoče.
Opravdu zaleze a dá
pokoj. Někdy to trefím báječně, dám mu fakt co proto, smrskne
se a je klid. Jindy to nemá ten správný kalibr, nebo má zrovna
hodně silnou imunitu, a tak se za chvíli oklepe, sebere síly a
vyrazí znovu do práce.
Nehraju si na hrdinu,
svoji slabinu přiznávám. Taky mám v malíčku všechny teorie.
Načtené, vypovídané, odposlouchané. Nejsem ale zřejmě dobrý
žák, v praxi mi to až tak vždycky nefunguje.
Před nedávným časem,
když ten mizera zase tak trochu kraloval a mně se tak úplně
nedařilo ho ani přijmout, ani se na něj vyvztekat a poslat ho ke
všem čertům, tehdy jsem objevila třetí cestu.
„No tak se bojím!
Opravdově, upřímně, fakt se strašně bojím. A navíc ještě
tak úplně nevím čeho! A taky se prostě dokážu tak bát, že se
pak bojím, že se budu bát! A co!? Kdo mě posoudí, odsoudí,
znectí, pomluví? Kdo a proč je tady proto, aby mě klasifikoval za
to, jak mám zpracovaný svůj STRACH? Bojím se a nevím, jak dlouho
to bude trvat, páč kašlu momentálně na všechny zaručené a
doporučené techniky a nedělám nic!“
Tak. A bylo! A bylo mi
fajn. Blbeček dokraloval, vybila jsem mu asi baterky. Nepátrám,
nezkoumám, fungovalo to.
Příště, až si zase
nasadí korunu a bude si plnit svoje mocenské choutky, tak nevím,
co udělám. Jak to mám, proboha, teď vědět? Nebudu sebestředně
tvrdit, že už jsem ho teď zmákla. Nebyla by to pravda. Jestli to
někdo tak má, gratuluji! Třeba objevím zase ještě další
způsob? A to by bylo fajn. Čím víc možností, tím větší
šance, že se mu to jeho kralování časem sakra smrskne na takové
pidikrálovství, že mu to ani nebude stát za to!
Žádné komentáře:
Okomentovat