Jaká byla cesta za babičkou? Čeká na Vás v osmé kapitole

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Jedeme za babičkou

 

Vůbec jsem netušil, že maminka má také maminku. Ríša jí říká babička. To my u nás u hraček  nemáme, proto jsem to dlouho nemohl pochopit. Jako kdybych už to slovo asi někdy slyšel, ale smysl mi nedávalo.

          Jednou v sobotu dopoledne maminka prohlásila, že pojedeme k babičce. Tvářil jsem se nejspíš úplně vyjeveně a moc se mi nechtělo ani k Ríšovi do baťůžku. Ríša mě ale ve své zbrklosti prostě popadl a už už mě dával dovnitř. Zachránila mě maminka, která si všimla, že mám vyvalená kukadla a divný výraz.

         „Ríšo, počkej přece chvilku, Vilík je nějaký jiný. Třeba ho něco trápí, to si určitě, než pojedeme , musíme vyjasnit, aby neměl zbytečné starosti“

        Chvíli mudrovali, co by mi mohlo být, co je jinak, než na co jsem byl dosud zvyklý. Autem už jsem jel, v batůžku to taky znám, tak co je tedy zvláštního, že jsem tak vyjukanej. Ta chvíle se docela protáhla, protože je vůbec nemohlo napadnout, že nevím, co nebo kdo je babička. Nakonec na to přišel Ríša. A to úplně jednoduše.

         „Maminko, všechny moje hračky se mnou u babičky už přece byly, jen Vilík zatím ne.To bude jeho první návštěva, tak třeba vůbec ani neví kam jedeme a má obavy. Vždyť on nejspíš ani netuší, kdo ta babička je. Já nevím, jestli mají hračky taky babičky, ale podle toho jak se tváří, tak asi nemají.

         A hned se důležitě posadil a vysvětloval: „ Vilíku, vy to asi u hraček tak nemáte, ale já mám prostě babičku. A je to ta nejlepší babička na světě. Je moc hodná a já ji mám fakt rád. Někdy je trochu přísná, ale to já už znám, to když jsem  už rozjívenej, to ale je hrozně málo, no vážně. Bydlí na vesnici, teda nevím, jestli víš, co je vesnice, to ale za chvíli uvidíš. Tak, teď už víš, kdo je babička“ . Skončil rozhodně, že je ta věc pro něj úplně jasná.

          Z vodopádu jeho slov jsem sice něco pochytil, ale pořád jsem nevěděl, co to slovo babička znamená. Proč se jí říká babička? Znám maminku, tatínka, Ríšu, ale ta babička mi do toho pořád nepasuje. A tvářil jsem se dál úplně nechápavě.

         „Vilíku, on to Ríša na tebe vyhkrknul moc rychle, viď. Vždyť ho znáš. Babička Adélka je moje maminka. Jako já jsem Ríšova maminka, tak moje maminka je Adélka. A protože já už mám Ríšu, svého syna, tak pro něj je Adélka babička. A jako má Ríša tatínka, mého manžela, tak Adélka má Toníka, svého manžela a ten je zase děděček. Já sice nevím, jestli tomu úplně rozumíš. Ale dost mudrování, ono se to u nich na chalupě srovná samo“. Prohlásila maminka .

           Teda že bych měl úplně jasno, to ani náhodou. A ještě ke všemu dědeček! To mi zamotalo hlavu úplně. Ale ve vzpomínkách mi bliklo, že jednou přece Bručoun vyprávěl, že prvního Vilíka darovala Ríšovi babička. Začal jsem být na tu babičku zvědavý. Určitě musí být moc hodná, když Ríša od ní dostal mého předchůdce.

           Všichni už chvátali, Ríša mě šoupnul do baťůžku a spěchali jsme k autu. Dal jsem na radu maminky, že se to samo srovná a těšil jsem se, jak spolu s Ríšou budeme koukat z okna a pozorovat, jak ubíhá krajina a co je kde zajímavého. Protože Ríša mě nikdy nenechává v baťůžku, když jedeme. Drží mne pěkně u okna, abych viděl a to já mám rad.

          Tatínek řídil dobře, přesto bych byl raději, kdyby jel o něco pomaleji. Já jsem sice už autem párkrát jel, ale nikdy to nebylo tak daleko a tak hopem. Krajina potom ubíhá moc rychle a já si ji nemohu pořádně prohlédnout a užít. Pro mne je to všechno nové, stromy, lesy, potoky a řeky, jiná auta na silnici, to je dohromady velké dobrodružství.

           Ríša usnul, cestu už znal, jel tudy už mnohokrát. A byl jsem mu vděčný, že i přesto mě nepustil, a tak mne nakonec i v té rychlosti cesta bavila. Pomalu jsem začal být zvědavý na babičku a na dědečka a nakonec jsem netrpělivě vyhlížel, kdy už budeme na té vesnici, abych konečně věděl, co to je.

 

 Překvapení pro Vilíka i pro Ríšu.

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem:

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Slečna koloběžka

Naše cesta vedla nejprve někam dolů, ještě níž než ke dveřím, kterými se chodí ven. Lebedil jsem si v kapsičce, trochu jsem se natřásal. To proto, že Ríša rozpustile poskakoval po schodech. Sdílel jsem jeho radost a přál jsem si vyskočit a poskakovat po kozlíkovsku s ním. To já umím báječně. Skáču rád, vysoko a umím vyhazovat kopýtka. Jenže teď to nešlo, nebyla na to vhodná příležitost. Respektoval jsem to, jen jsem si umínil, že hned, jak to půjde, si musím připomenout, zda-li jsem to nezapomněl.

                        Zastavili jsme před jedněmi dveřmi, maminka v zámku zarachotila klíčem, otevřela, rozsvítila a vyndala něco divného, co jsem ještě nikdy neviděl. Malinko jsem se scvrknul, protože jsem cítil něco jako strach a obavy. Koukal jsem Ríšovi z bezpečí batůžku přes rameno a jen jsem pozoroval, jak bere tu divnou věc do ručičky a nedočkavě si na ní stoupá.

                        „Počkej chvilku, nedočkavče,“ usměrnila ho maminka.

                        „Koloběžku ti podržím a vynesu ven. Jakpak bys s ní chtěl jezdit po schodech?“ vysvětlovala mu. Popadla tedy tu věc, co se nejspíš jmenovala koloběžka a ani nevím jak, najednou jsme byli před domem.

                        Koloběžka, kapsička, batůžek, tolik nových věcí během krátké chvíle, to bylo i na mne trochu moc. Zamyslel jsem se a rozhodl se, že to je vlastně dobře. Batůžek je bezva a je moc šikovný. Jakpak bych vlastně mohl s Ríšou na té koloběžce jet bez batůžku a své kapsičky? To by nešlo. Potřebuje se držet oběma rukama a na mne by mu už nezbylo. Nejspíš by mne musela podržet maminka. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale tahle to bylo lepší. Byl jsem Ríšovi stále nablízku a hlavně, hlavně jsem se mohl svézt. Trochu jsem měl ze začátku obavy. Nikdy jsem nic podobného nezažil, dokonce jsem ani koloběžku neznal a netušil jsem, k čemu slouží. Ríša ji ovšem ovládal dokonale, vážně to uměl.

                        Počínal si obezřetně, pomalu a rozvážně. Říkal jsem si, kde se to v něm bere a připomněl jsem si, jak vyváděl, když se oblékal. Také jsem si vzpomněl, co povídala mašinka. Jak se vztekal, když mu nešly zapojit vagónky. Na koloběžce to byl úplně jiný kluk, jako vyměněný. Pěkně pečlivě si jednou nohou stoupl, pevně ji chytil za řídítka, opatrně se rozhlédl a pomaličku se druhou nohou odrážel. Měl jsem výborné místo na pozorování, batůžek se náramně osvědčil. Začínala se mi naše jízda líbit. Vše okolo se rázem nějak změnilo, ubíhalo dozadu a bylo to legrační. Nejeli jsme závratnou rychlostí, ale hezky pomalu, bezpečně. Tak, jak Ríša zvládal a jak se mu to dařilo. Získal jsem novou zkušenost a poznal novou kamarádku.

                        Po chvilce mne totiž koloběžka oslovila:

                        „Ahoj, já jsem Slečna Koloběžka,“ prohlásila důstojně.

                        „Já jsem Vilík,“ slušně jsem odpověděl, i když mi ta její důstojnost byla maličko podezřelá. Jestli se ona trochu nevytahuje, blesklo mi hlavou. Uvědomil jsem si, že jsem se představil prostě jen jako Vilík, nedodal jsem druhý. Zvědavě jsem čekal, co bude. Připomene mi to, tak jako ostatní hračky? Jak bude reagovat?

                        „Vilíku, jsem ráda, že tě poznávám,“ odvětila zas tak nějak oficiálně. Byl jsem trochu nesvůj, nevěděl jsem přesně, jak se s ní mám bavit. Uměl jsem to po kamarádsku, na oficiality jsem nebyl stavěný.

                        Dojeli jsme do parku a byl čas na svačinu. Byl jsem natolik zaujatý všemi těmi  novotami, že jsem si neuvědomil, že nejsem v batůžku sám. Až když se Ríša s maminkou usadili na lavičce, společně jej rozvázali a Ríša už sám z něj vylovil krabičku s dobrotami, došlo mi, že batůžek slouží ještě k jinému účelu. Ríša si v něm nosí, co potřebuje. Pro dnešek to byla svačina, příště to může být zřejmě něco jiného. Třeba ještě nějaká hračka nebo jeho oblíbená knížka. Moc šikovné zařízení pro to, aby se Ríša pomaličku učil samostatnosti, říkal jsem si a ocenil, jak to ta maminka chytře vymyslela.

                        Koloběžka odpočívala opřená o lavičku. Pozoroval jsem ji a přemítal jsem o ní. Je to opravdu moje nová kamarádka nebo není? Vypadala pěkně, to ano. Rád bych se s ní kamarádil. Když teď nemluvila, vůbec nebyla oficiální. Její modrá řídítka vesele svítila, kolečka se blýskala novotou a  sedátko vypadalo pohodlně. Nebyla nikde oprýskaná, špinavá ani nijak zašlá. Třeba byla s Ríšou také teprve chvilku, tak, jako já. Ta myšlenka mne překvapila a zarazila. Je to vůbec možné? Je možné, že by si někdo nepamatoval na Vilíka prvního jenom proto, že tu také ještě nebyl? A proč vlastně ne? Vilík první se ztratil už před časem a od té doby se mohla stát opravdu pěkná řádka věcí. Rozhodl jsem se tomu přijít na kloub. Chtěl jsem vědět, jak to s tou Slečnou je doopravdy.

                        „Máš pěkné barvy,“ pochválil jsem ji.

                        „Vážně se mi líbí, jak jsi čistá a neoprýskaná,“ pokračoval jsem a trochu jsem se snažil vlichotit. Měli jsme dost času, protože Ríša spokojeně pořádal svoji svačinu a nevypadal, že by se hned chtěl někam rozjet.

                        „Hm, teď už ano,“ odtušila opatrně Slečna a dál se opírala o lavičku a nejevila příliš vstřícnosti. V tónu její odpovědi jsem ale něco zaslechl. Spíš jsem to tušil, než abych si byl jistý. Drobný náznak smutku, opatrnosti a nejistoty, nedokázal jsem rozeznat, o co se přesně jedná.

                        „Jak to myslíš?“ nevzdával jsem se s odhodláním, zjistit víc.

                        „Byly časy, kdy tomu tak nebylo,“ neosobně a trochu tajemně pronesla Slečna a napínala mě ještě víc.

                        „A je to dávno?“ prodlužoval jsem nenápadně otázky s touhou dobrat se pravdy.

                        „Tebe to zajímá?“ s trochou naděje odpověděla otázkou a já jsem vnímal o něco víc zájmu.

                        „Rád bych to věděl, jestli mi chceš o tom vyprávět,“ brzdil jsem svoji nedočkavost a na poslední chvíli jsem se zarazil, abych překotně nevyhrkl a Slečnu tak třeba nepolekal nebo neodradil.

                        Potěšeně se zavrtěla, koukla na mne a spustila:

                        „Víš, Vilíku, nové barvičky, lesklá kolečka a pohodlné sedátko mám teprve chvilku. Kdysi, kdysi jsem měla úplně jinou barvu a žila jsem jinde. Bydlela jsem s holčičkou a hodně jsme se spolu najezdily. Měla jsem ji ráda, však ona na mne také dávala pozor a hezky se ke mně chovala. Jenže vyrostla, já jsem se časem ošoupala a moje barva byla oprýskaná a nijaká. Kolečka sešedla a sedátko popraskalo.

                        Zůstala jsem opuštěná ve staré komoře a bylo mi smutno. Bylo to neveselé období, ale já jsem pořád doufala, že přijde nějaká změna. Věřila jsem, že na mě, Slečnu Koloběžku a mé věrné služby, nezapomenou a ještě budu jezdit a vozit holčičku či kluka.

                        A představ si, jednoho dne se to opravdu stalo. Přijel jeden starší pán, hezky opatrně mě vzal, uložil do auta a odvezl mne. Nějakou dobu jsme spolu strávili v jeho dílně. Staral se o mne moc hezky a postupně jsem se celá proměnila. Spolu se zářivými barvami jsem se i já celá rozsvítila. Už mne nemrzelo, že se ta minulá holčička se mnou ani nerozloučila. Já si totiž myslím, že by se děti měly loučit s hračkami, kterým už odrostly. Nás to potěší a nepřipadáme si jen hloupě odložené a opotřebované. A co potom když nás někdo ještě opraví a nevyhodí jen tak zbytečně někam na skládku. To máme teprve radost! Lidé se neuvědomují, že většina hraček se dá ještě opravit a mohou sloužit dál. Není nutné kupovat hned všechno  nové. Stačí trochu trpělivosti a času a my, hračky, co už něco známe a pamatujeme, dokážeme být stejně užitečné jako ty nové. A nestojíme fůru peněz a to není málo.

                        Když se mi blýskala i kolečka a sedátko se skvělo novým potahem a bylo znovu pohodlné, tušila jsem, že mě čeká nový život. A tak jsem nedávno poznala Ríšu.

                        Jak opatrně se mnou zachází. Pomalu a šikovně se naučil na mně jezdit. Nikdy se mnou nepraštil o zem, vždycky mě jemně opře nebo raději sám podrží, abych si neublížila.“ dojatě vyprávěla Slečna a já jsem jen zíral.

                        Takový napínavý příběh má za sebou. Také tajemství s Vilíkem prvním je vyřešeno. Nedivím se, že byla zpočátku napjatá a oficiální, vždyť toho tolik prožila. Moc jsem jí přál, že potkala právě Ríšu, byla v dobrých rukou. A Ríša, jakoby na důkaz mých úvah, milou Slečnu opatrně vzal a opět jsme společně vyrazili na další jízdu.

                        Se Slečnou jsme už na sebe spokojeně mrkli a věděli jsme své. Já jsem ze své bezpečné kapsičky spokojeně pozoroval okolí a Koloběžka něžně vezla Ríšu do jeho příštích dnů.

 

Utíká to? Už šestá kapitola :-) a to je jich ještě spousta před vámi.

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem.

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

 Nový batůžek

 Postupně jsem své nové kamarády poznával. I s Ríšou jsme se poznávali a šlo nám to opravdu dobře. Naučil jsem se, že mne vážně potřebuje a je zvyklý, abych mu dělal společnost co nejvíc. Bylo to pro mne nezvyklé a často docela vzrušující.

                      Měl jsem vlastně neustále pořád hodně práce. Buď jsem objevoval s Ríšou nové světy, nebo jsem navazoval nová hračková kamarádství. Někdy jsem neměl ani chvilku oddechu, šel jsem z jednoho do druhého.

                    Vzpomínám, jak jsem si povídal s mašinkou a jejími třemi vagónky. Zajímalo mne, proč má zrovna tři a ne třeba víc? Nebo jenom jeden, protože jsem si pamatoval na takovou mašinku, která měla zapojený jeden vagónek. Byla moc pěkná, vesele barevná, vagónek byl nákladní a vrchovatě naložený uhlím. Tenkrát mi tahle mašinka vysvětlovala, že jí to nevadí, že putuje po světě jenom s jedním vagónkem. Říkala, že je to proto, aby se s ní dětem jednoduše jezdilo. Vagónek byl větší a měl takové jednoduché udělátko na zapojování. Udělalo se cvak cvak a buď jste mohli  s vagónkem „jako“ posunovat, tak, jak to dělají  na velkém opravdickém nádraží, nebo nechat mašinku, ať si od svého těžkého nákladu s uhlím odpočine. Říkala mi, jak je to pěkně zařízeno, protože si občas vážně potřebuje odpočinout. A pro děti je to šikovné i na ručičky. To udělátko je totiž vymyšlené důmyslně a dává jim možnost naučit se zacházet s drobnými součástkami a poznat trpělivost.

                        Naše domácí mašinka byla se svými vagónky spokojená. Ríša si nimi dosyta vyhraje a zapojování a rozpojování mu jde jedna radost. Zpočátku mu sice chvíli trvalo, než na to přišel. Prý se dokázal i vztekat, ale nebylo mu to nic platné. Byl jsem překvapený, netušil jsem, že by se Ríša mohl vztekat, ale neměl jsem důvod to mašince nevěřit. Tak hezky na mně mrkla, když mi to říkala.  Mrknul jsem shovívavě na oplátku, jako že rozumím. Vlastně proč ne. Ríša je normální kluk a i když se třeba zpočátku trochu naštval, nakonec je z něj šikovný mašinfíra a s mašinkou jezdí zkušeně a bez problémů.

                       Sotva jsme naši vážnou železniční debatu skončili, už se po mně Ríša sháněl.

                    „Vilíku, pojď, maminka volala, že jdeme na procházku,“ chytil mne za nožku a zvedl do výšky. Byl bych si raději v tu chvíli ještě popovídal s malým autíčkem, co se krčilo za mašinkou. Přišlo mi zastrčené a smutné, chtěl jsem ho trochu rozptýlit. Jenže momentálně na to nebyl čas, Ríša měl jiné plány. Autíčku jsem tedy jen zamával a slíbil mu, že až se vrátím, dáme spolu řeč.

                      Maminka Míšu chystala na procházku. To bylo pokaždé trochu složité. Ríša nesnášel oblékání. Nebyl už žádné mimino, věděl, že je třeba se obléknout, když jde ven, ale jednoduše neměl rád všechna ta trička, kalhoty, mikiny a bundy. A boty, ty už vůbec nebral na milost. Truhlík jeden, nejraději by snad běžel ven bosky. Maminka ale na jeho stesky a nářky nebrala zřetel. Zručně ho navlékla do všeho, co bylo třeba a hajdy ven. Ríša se ještě chvilku nafukoval a trucoval, ale brzy ho to přešlo, popadl mne, chytil se maminky za ruku a s jistotou se vydal objevovat svět.

                      Dnešní přípravy na cestu do světa byly jiné. Ne, že by se Ríša z čista jasna zamiloval do všech svých svršků, to jsme vážně nečekali. I když by taková změna byla rozhodně milá a potěšující. I dnes se strojení neobešlo bez kroucení, za jaké by se nemusela stydět lecjaká žížala. Jenže Ríša spěchal, užuž chtěl mít ten nenáviděný proces za sebou. Spěchal pro to, že mu maminka slíbila překvapení. Těšil se na něj, přirozeně, jenže současně věděl, že nastane jen tehdy, pokud nebude tak strašně vyvádět při oblékání. Měl to, kluk jeden, těžké. Chápal jsem to a trochu mi ho bylo líto. Ale fakt je, že už bylo na čase, aby si uvědomil, že je hloupé pokaždé dělat stejné skopičiny, když je třeba jít ven. Mamince to dělalo starosti, a tak se snažila najít způsob, jak to Ríšovi ulehčit.

                    Já sám jsem byl zvědavý, co se za tím překvapením skrývá. Co je to za nápad, jaký vymyslela plán, aby svému synkovi pomohla najít cestu k tak obyčejné, jednoduché a přitom nepostradatelné činnosti jako je oblékání? Ríša mne nenadšeně položil na postel, a tak jsem vše pěkně pozoroval.

                        „Kdy už to budéééé,“ vykřikoval s jednou nohou v nohavici a ponožkou v ruce.

                    Ponožka a posléze i druhá našly své správné místo. Dokonce i tričko doputovalo bez úhony na místo svého určení.

                     „ Mikinu nechci, venku je teplo,“ rezolutně prohlásil Ríša a za oknem zafučel vítr a spadlo pár kapek. Zatřepotal rukou v otvoru pro hlavu, druhou vrazil do rukávu a zdál se být spokojený, že to má z krku. V duchu jsem se usmál. To je truhlík, kdyby nechal tu mikču, aby zapadla, kam má, bylo by hotovo. Však on na to časem přijde sám, uspokojil jsem se a zvědavě jsem už už očekával to překvapení, v tom jsme byli za jedno.

                      Konečně se zadařilo a Ríša měl na sobě v pořádku všechny nezbytné součásti oblečení tak, aby vypadal celkem přijatelně a bylo mu přiměřeně teplo. Jeho kukadla byla rozšířena zvědavostí a upíral je nedočkavě na maminku. Ani já jsem v tu chvíli nepodával zrovna dobrý výkon v trpělivosti. Nadskakoval jsem na posteli, natahoval krk a nemohl jsem se dočkat.

                         „Abyste vy dva mohli být bezpečně spolu a už se jeden druhému neztratili, mám tu pro vás malý dárek,“ tvářila se tajemně maminka. Její slova mne pohladila a cítil jsem se v bezpečí a spokojený. Už budu s Ríšou napořád a on nebude smutný, že mu chybím, uklidnil jsem se. Zlatá maminka, myslí na všechno!

                            Ríša dychtivě popadl balíček a rozrušeně zatáhl za modrou mašli.

                       „Jůůů, Vilíku, podívej, ten je krásný,“ vyhrkl nadšeně. Jak vesele poskakoval, tak mně chvilku trvalo, než jsem spatřil červený batůžek svítící novotou. No paráda! Myslel jsem si, taková krásná barva, tu nemůžeme přehlédnout, už nikdy mne Ríša nikde nezapomene. Maminka měla pravdu.

                        Jenže překvapení ještě nekončilo. Jak můj kamarád prohlížel a zkoumal batůžek, zjistil, že je uvnitř moc pěkně vymyšlená kapsa. Akorát pro mne. Přirozeně, že ji potřeboval hned vyzkoušet. Opatrně mne vzal a uložil mne do ní.

                          „Od teď, Vilíku, budeš se mnou putovat pěkně v batůžku. Hezky tě pokaždé uložím do kapsičky a dám pozor, abys nevypadl. Hlavičku ti nechám venku, ať hezky vidíš, ale tlapky necháme vevnitř. Mohl bys mít všelijaké nápady, třeba něco zkoumat nebo si osahat a to já bych se bál, abych tě zase neztratil.“

                          S Ríšou jsem musel souhlasit. Ostatně stejně nebylo proč mít jiný názor. Můj nový přepravní prostor se mi líbil. Kapsička byla měkká, pohodlná a viděl jsem ven. To bylo hlavní. Viděl a cítil jsem Ríšu ve své blízkosti, o to mi šlo. Červená barva zářila do daleka, působila vesele a hřejivě. Věděl jsem, že až bude mít Ríša potřebu, stejně mě i venku popadne do náruče a budeme spolu tak nejblíž, jak to půjde a jak budeme v tu chvíli potřebovat.

                           Vykročili jsme tedy poprvé s batůžkem ven. Cítil jsem se bezpečně a důležitě jsem se chystal pozorovat vše, co mi přijde do cesty. Netušil jsem, že moje pozorování začne ještě dřív, než vykročíme na chodník. A že to bude pěkný mazec, to mě ani ve snu nenapadlo.

 

 

 

 

 

 

 A jsme u páté kapitoly

Kdo ještě neví, jak to všechno začalo, mrkněte sem:

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Noví kamarádi

 

              „Hračky, koukejte, máme Vilíka zpátky,“ volal Ríša. Zvedl mne do výšky a všem hračkám, které měl ve svém kouzelném pokojíku, mne ukazoval.

                    Způsobil mi tím rozpaky, protože jsem nebyl zvyklý, aby na mne byla tolik upoutána pozornost. Vlastně jsem o to moc nestál. Přál jsem si skamarádit se s ostatními postupně, pomalu a vlastním tempem. Ani jsem nevěděl, kam a na koho se mám nejdřív koukat. A zda-li se mám vůbec dívat kolem sebe. Těšilo mne, že Ríša má touhu se dělit o svou radost, ale zkrátka jsem v tom neuměl chodit.   

                   Mašinka na poličce vypustila trochu páry a její tři vagónky tiše zaskřípaly svými koly na pozdrav. Dřevěná kočička mávla bílým ocáskem, autíčko tlumeně zatroubilo, kostky zarachotily ve své krabičce. Co už bylo i na mne moc, byl přemet, který s lehkostí předvedl šašek s rolničkami. Bál jsem se, aby se Ríša s maminkou nelekli. Já bláhový, vždyť my, hračky, máme svoje vlastní vidění, to děti ani dospěláci vidět nemohou. Snad jen tuší nebo si představují, co můžeme předvádět a já bych jim vlastně jejich sny nechtěl vzít, tak jsem je při tom nechal.

                    Milé přivítání mě příjemně překvapilo. Postupně se jedna za druhou přidaly další hračky a každá po svém, dle svých možností, mně dala najevo, že jsem vítaný. Moc mě potěšil dřevěný strážník, který na mou počest zvedl plácačku. A ještě něco mě hodně vyvedlo z míry.

                       Méďa Bručoun se pořádně uvelebil na své stoličce a zavolal na mne:

                     „Vilíku, vítej mezi námi. Trochu jsem tě zlobil, ale nemyslel jsem to zle. Jen jsem chtěl, abys znal pravdu. Vědět, jak se věci mají, jaká je skutečnost, to je hodně užitečná záležitost. Víš, na čem jsi a s čím můžeš počítat. My, všechny hračky, jsme samozřejmě rády, že tě tu máme. Nevadí, že vypadáš trochu jinak. Jsi určitě stejně dobrý kamarád, jako Vilík první. Hlavně Ríša už není smutný a my vlastně také ne. To je výborná zpráva pro všechny,“.

                        No teda. Páni. To bych nečekal. Zastyděl jsem se, protože jsem si o Bručounovi myslel samé ošklivé věci. Znovu jsem si připomněl, že není moudré dělat si o někom ukvapené závěry napoprvé, aniž bych ho lépe poznal. Dal mi pěknou, užitečnou lekci.

                             Současně moje zvědavost povyrostla a byla už k neunesení. Jak je to tedy s tím prvním Vilíkem? Kdepak je, co se s ním stalo? Jaký byl? Zdá se, že ho měli všichni rádi. Už už jsem chtěl nezdvořile vyhrknout a překotně se na něj zeptat. Vždyť si snad zasloužím vědět, proč jsem Vilík druhý a jak to bylo s tím prvním, mým předchůdcem. Ještě jsem se stihl zarazit a byl jsem tomu rád. Pochválil jsem sám sebe za tu na poslední chvíli vydolovanou trpělivost. Uvědomil jsem si, že jsem nepoděkoval Ríšovým hračkách za parádní přivítání. To by byla pěkná ostuda a velká nezdvořilost. Moc pěkně, vřele a ochotně mě přivítaly mezi sebe. Rozpustily mé obavy o tom, jaké to bude v novém domově. Zda mezi ně zapadnu, jestli najdeme něco společného. Splnily mi mé sny o přátelství a kamarádství. Dostal jsem jejich důvěru a jsem ode dneška jedním z nich.

                               Na poděkování jsem si dal vážně záležet. Chtěl jsem, aby věděly, že jsem s nimi rád. Vyprávěl jsem o svých přátelích z krámku a pobavil jsem je všemi veselými historkami, na které jsem si dokázal vzpomenout. Dobrovolně přiznávám, že jsem si něco maličko i trošku přimyslel. To ale jen proto, aby byli veselí a smáli se. Hodně je vzalo vyprávění o náfukovi a jeho prasknutí. Podobně barevný mičuda se smál tak, až rozpustile poskakoval a maminka se potom divila, kde že se vzal na opačné straně pokojíku.

                           Cítil jsem se spokojeně. Vzpomněl jsem na Rexíka, Janičku i na slona Péťu. Trošku jsem tesknil, ale představil jsem si, že se moji kámoši mají podobně báječně a rázem byl stesk ten tam. Zažíval jsem něco, co jsem dosud nepoznal. Patřil jsem Ríšovi a toužil jsem mu dělat radost. Měl jsem nové kamarády, kteří mě přijali takového, jaký jsem. Vilík druhý.

                                A bylo to tu zas. Proč druhý? Už jsem poznal, že jsem vítaný, že patřím do party a nehodlal jsem zklamat. Jen ta zvědavost mě trápila.

                               „Vidím ti na nose, že bys rád věděl, jak to bylo s Vilíkem před tebou,“ ozval se Bručoun a posunul se na své stoličce. Podle toho, jak se vrtěl, jsem usoudil, že mě čeká vyprávění. Ani jsem nedutal, jen jsem přikývl. Na souhlas, že má pravdu a také jako znamení, že ho už prostě beru. Vše odpuštěno a pochopeno.

                 „Není to veselé povídání. Jenže i takové příběhy se stávají a patří do života hraček,“ začal a já jsem vnímal, že se ztišily i ostatní a daly mu slovo.

                 „Když byl Ríša ještě menší, vlastně úplně malinký kluk, jeho babička mu darovala Vilíka prvního. Tehdy to skoro vypadalo, že je Vilík větší než Ríša, tak dávno to je. Maminka z počátku nebyla příliš nadšená. Měla nejspíš jinou představu o  jedné z prvních Ríšových hraček, ale babička jinak nedala. Povídala, že když ona byla malá holčička, Vilík jí přinesl hodně radosti. Svěřovala se mu také se svými tajemstvími, bolístkami, starostmi. Byli jednoduše velcí kamarádi a to velmi, velmi dlouho. Prožili spolu spoustu milých i složitějších chvil, ale vždycky jim spolu bylo dobře. Babička si potom přála, aby Vilík první převzal štafetu a podobně užitečně posloužil i Ríšovi.

                    Maminka nakonec babičku pochopila a Vilík u nás dělal Ríšovi společnost. I když byl Ríša mrňous, ukázalo se, že babička měla pravdu. Jeden bez druhého nedali ani ránu. Ríša bez Vilíka neusnul, Vilík pendloval mezi postýlkou a kočárkem. Uměl spolehlivě utišit pláč, zažehnat bolavé bříško, přivolat spánek. Jezdil s Ríšou v autě, na chatu, na výlety i k paní doktorce. Tam byl obzvlášť spolehlivý. Ríša se paní doktorky bojí, nechodí tam rád. Ale s Vilíkem v ručičce a s maminkou nakonec návštěva proběhla vždy v pořádku.

                      Jednou měl Ríša teplotu, byl nachlazený a opravdu mrzutý. I Vilík měl co dělat, aby ho aspoň na chvilku ukonejšil a dodal mu trochu klidu. U paní doktorky bylo hodně dětí, měla spoustu práce a spolu s maminkou se snažily Ríšu upokojit, aby ho mohla vyšetřit. Nebylo to naštěstí nic vážného, ale i obyčejný kašel s rýmou dokáží hodně potrápit. Tak se to nešťastně schumelilo, že unavená maminka, ukřičený a unudlaný Ríša už jenom toužili být doma v teple a v klidu. Rychle odešli z čekárny a milého Vilíka tam zapomněli.

                     Vilíku, ty jsi citlivka, tak tušíš, jaký smutek to byl. Nejen pro Míšu, maminku, babičku, ale pro nás všechny. Samozřejmě, že hned maminka k paní doktorce telefonovala, jenže Vilík nikde. Teď už to umíme pochopit, ale tehdy nám bylo všem do pláče. Neuměli jsme se hned smířit s tím, že nejspíš teď Vilík dělá společnost jinému klukovi nebo holčičce. Vůbec jsme nedokázali dohlédnout, že ti jiní dva mohou být spokojeni a mít se rádi. Bylo to čerstvé. Ríša plakal a Vilíka stále volal. Maminka, babička i tatínek zkoušeli sehnat podobnou hračku, ale představ si, že nikde nebyla k mání. Plyšoví kozlíci najednou nebyli k sehnání.

                 Radost se u nás schovala. My jsme se snažily Ríšu nějak rozveselit, ale moc jsme nebyly úspěšné. Chvilkami ano, ale jen si vzpomněl na Vilíka, byl zase smutný. Špatně jedl i spal.  Já jsem mu někdy hupsnul do postýlky, aby se necítil tak sám. Trochu jsem mu pomohl, ale to víš, Vilík jednoduše nejsem.

                 Nic naštěstí netrvá věčně. Časem největší smutek přebolel. Vilík se uzdravil a to mu také pomohlo. Mohl běhat venku, chodil na pískoviště, dětské hřiště a s babičkou do divadýlka. Tam bylo tolik loutek, že aspoň na chvilku nahradily Ríšovi Vilíka. Dospěláci pořád trpělivě hledali po všech hračkářstvích plyšového Vilíka.

                 Zbytek příběhu vlastně už znáš. Jednoho dne jsi se objevil a dostal jsi šanci splnit svůj úkol. Je to přesně tak, jak to, my, hračky, máme napsáno ve svém poslání. Máš to o něco těžší, protože jsi Vilík druhý. Jenže já jsem si jistý, že umíš být Ríšovi stejně užitečný jako tvůj předchůdce. Ríšovi už teď září oči, to máš na půl vyhráno.

                    Na nás se můžeš spolehnout. Rozhodně ti pomůžeme, když si nebudeš vědět rady. Ríšu máme všechny rády a záleží nám na tom, aby se cítil dobře,“ uzavřel své povídání Bručoun.

                     A to bylo všechno. Už jsem věděl, proč jsem Vilík druhý a povím vám, nebylo mi úplně lehko. Dokázal jsem se vcítit, co prožívali ti dva, když se navzájem ztratili. Uvědomil jsem si, že mám, co jsem chtěl. Přál jsem si vědět, kdo byl můj předchůdce. A když to vím a slyšel jsem celý příběh a jeho tajemství, prospělo mi to? Zdá se, že ano.

                          Ríša je statečný kluk a mně dělá radost s ním být. Není legrace přijít o milovanou hračku. I když má jiné, další a jak jsem slyšel, snažily se mu v té těžké době pomáhat, Vilík byl jediný a nejdůležitější. Teď má mne. A já slibuji, že budu druhý jen podle svého jména. Jinak je Ríša u mne na prvním místě a může se na mne spolehnout.

                

 

 Máte rádi tajemství? Tak vám jedno posílám ve čtvrté kapitole příběhu Ríši a Vilíka.

Kdo ještě neví, jak to všechno začalo, může mrknout sem: 

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Staré tajemství

Noc uběhla rychle. Byl jsem tak plný hlubokých zážitků, že jsem spal opravdu pilně a pečlivě. Jakpak by ne? Cítil jsem se spokojeně a v bezpečí a to se, panečku, spí jedna radost. Tušil jsem, že přijdou další, nové zkušenosti, ale na ty všechny bylo dost času až ráno, s novým dnem. Noc je určená ke spánku a není moudré tou dobou dělat něco jiného. Jsem potom mrzutý, nevyspalý a chybí mi dobrá nálada. Dívám se na svět nevesele a to já nemám rád.

                 Moje první ráno s Ríšou bylo skvělé. Probudili jsme se skoro současně, mrkli jsme na sebe a veselé jiskřičky v jeho očích byly to první, co jsem spatřil. Já byl tak rád. Potvrdilo se mi, že s nocí můj nový domov nezmizel, že to vše, co jsem včera zažil, nebyl jenom sen. Malinko jsem se potřeboval přece jen ještě rozkoukat. Jakmile jsem uviděl duhové oči velkého bručouna, byl jsem na svém. I přes jeho divné řeči, které jsem nezapomněl, jsem byl rád, že ho zase vidím. Znamená to, že je tady nejen on, ale i další hračky. Tolik bych si přál, být s nimi kamarád.

                    Ríša se ke mně tulil, lebedili jsme si v postýlce v teple a v pohodě. Využil jsem ranní klid a začal jsem pokukovat a zkoumat, kde jsou ostatní. Hezky opatrně, po očku, pomalu. Nechtěl jsem být necitlivý a zírat na Ríšovy hračky neomaleně a zvědavě.

                     To se nedělá a není to ani slušné. Uvědomoval jsem si, že jsem mezi nimi jen chviličku a vůbec se neznáme. Bylo mi jasné, že ony už vědí, kdo jaký je a jak se na něj musí. Za svého pobytu v našem krámku jsem udělal zkušenost, že s hračkami je to trochu podobné jako s lidmi. Některé jsou přátelské, jiné si nesou určité starosti, mohou být zlostné, uzavřené a nechtějí se příliš bavit. Nemíval jsem jim to za zlé už za pobytu ve svém regále, a hodlal jsem ve svém postoji pokračovat i tady.

                      Je moc jednoduché se s některou hračkou nebavit jen proto, že právě nemá náladu. To se může stát každému, i mně. Je nehezké ji odsoudit a říkat o ní špatné věci. Já to dělám tak, že se někdy zeptám, jestli jí třeba nemohu pomoct. Jindy jí raději nechám být, protože tuším, že potřebuje  být chvíli sama. Občas se netrefím, dělám skopičiny a neumím odhadnout, že je smutná nebo má starosti a něco ji trápí. To potom dostanu co proto a vlastně mi to patří. I my, hračky, jednoduše chceme mít svůj čas, prostor samy pro sebe. Je to důležité, abychom si, podobně jako lidé, mohly uvědomit své chyby a nedostatky a dostaly jsme šanci se polepšit a už je neopakovat.

                 „Vilík,Vilík, co tu byl a už se vyvlík,“ uslyšel jsem. No jasně, bručoun už zas o sobě dává vědět. Ale co to vlastně bručí? Jaký Vilík se vyvlík? Cítil jsem, jak ve mně stoupá zmatek, nedůvěra a chaos. Vybavilo se mi včerejší Ríšovo překotné přivítání. Vždyť já jsem vlastně Vilík druhý, upamatoval jsem se. A zvláštní, hlodavý a tázavý pocit o tom, co se stalo s mým předchůdcem se objevil znovu a citelně a nepřehlédnutelně sílil.

                  Kdybych se tak mohl Ríši zeptat! Nebo jeho maminky, Ríša přece říkal, že ona ví všechno. Vzpomínal jsem, že Ríša sliboval, jak budeme stejní kamarádi a to mě trochu uklidnilo. Smířilo mě to také s tím, že mi ani Ríša ani jeho maminka neporadí, protože neumí po našem. Někdy to nevadí, protože najdeme jiný způsob, jak být k sobě blízko. Ale zrovna teď jsem byl vážně neomaleně zvědavý a nutně jsem potřeboval znát, proč jsem Vilík druhý.

                       „Vyvlíknutej Vilík byl jinačí cvalík, ty jsi takovej mrňous,“ nedal si pokoj bručoun a ze své pěkné stoličky bručel mým směrem.

                  „ Jsem akorát tak, jak mě Ríša potřebuje!“ odsekl jsem rozhodnutý nenechat se rozhodit. Věděl jsem od včerejška, že tohle umí medvěd parádně.

                       Ríša, jakoby tušil, že se v pokojíčku odehrává důležitá a pro mne náročná debata, mě přivinul a jemně hladil. Cítil jsem se mnohem lépe, jistěji a byl jsem mu za to vděčný. Ani jsem nedutal a pro tu chvíli jsem pustil bručouna s jeho řečmi k vodě. Tak pěkně jsme si hověli, až jsem si všiml, že Ríša znovu usnul. Asi měl také spoustu nových zážitků, pomyslel jsem si a tušil jsem, že i pro malé děti takové novoty nejsou jednoduché a samozřejmé. Potlačil jsem svoji netrpělivost po poznání nových kamarádů a sdílel jsem s Ríšou jeho tvrdý spánek, který jistě potřeboval.

                      „Vy jste ale spáči !“ uslyšel jsem ze sna měkký maminčin hlas.

                      „Mami, zdálo se mi, že se Vilík vrátil,“ nadšeně volal Ríša ještě se zavřenýma očima.

                     „Však on se vrátil, podívej,“ hladila mne maminka a něžně mne vzala Ríšovi z náruče, aby mě opravdu ve svém polospánku viděl.

                     „ Tak se mi to nezdálo, je to pravda. To je krása,“ uklidnil se Ríša.

 

 

 

 

 

 Hraju si takovou hru, která nemá pravidla. Další kapitolu, která je už napsaná, pustím tehdy, až napíšu novou. Je to opravdu hra a ne vždycky to platí. Jenže když novou kapitolu napíšu, mám radost a těším se, až ji budete za čas číst. Přijdou chvíle, kdy písmenka nepřichází, nebo jednu kapitolu píšu po kouskách. Nechávám to tak. Upřímně a v radosti jde psát jen tehdy, když to cítím. 

Ale teď mám další kapitolku napsanou a až na ni dojde, pustím ji za vámi.

Zatím posílám kapitolu třetí.

Kdo neví, jak to přišlo, mrkněte sem: https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Jak jsem se stal Vilíkem

Ríša mě položil na polštář a odběhl.

Byl jsem tajně rád, ale navenek bych to rozhodně nepřiznal. Takové parádní přivítání na mě bylo přece jen trochu moc silné a nezvyklé, a tak jsem byl rád za trochu klidu. Jenže mi nedošlo, že se klid konat moc nebude. Sotva jsem se pořádně nadechl, ucítil jsem něčí pronikavý pohled. Příjemný dvakrát nebyl, jenže nebylo kam utéct, tak jsem se odhodlaně podíval směrem, odkud přišel. Na pěkné vyřezávané židličce trůnil velký, ale opravdu velký medvěd. Hnědý byl podobně jako já, ale tím veškerá podoba končila. Koukal na mě pichlavým pohledem svých duhových kukadel a něco si bručel. Nevypadal zle, ale do přívětivosti měl také daleko. Jednoho takového jsem už potkal, ale dlouho se u nás v obchodě neohřál a taky nebyl tak velký.

                    Neměl jsem tedy s medvědy žádnou zkušenost a byl jsem nejistý. Kdyby to tak byl slon nebo pejsek, to bych si věděl rady. I panenku bych zvládl, ale medvěd, to bylo něco jiného.

                   „Ahoj, já jsem tady nový“, dodal jsem si odvahy a začal jsem po našem.

                  „Přišel jsem před chvilkou a ještě se rozhlížím,“ pokračoval jsem v načatém rozhovoru a snažil jsem se být milý. Čekal jsem nějakou odezvu, když jsem tak pěkně zdvořile začal. Myslel jsem si, že se sluší mi stejně zdvořile odpovědět. Jenže medvěd nejen, že neodpovídal, on si dokonce přestal i sám pro sebe bručet. Nic, bylo úplné ticho. To jsem nečekal a znervózňovalo mě to. Co si, sakra, ten bručoun myslí? Není on nakonec pyšný? Náfuka jeden! Udělal jsem rychlý závěr a šmytec!

                  „Ani nemáš jméno,“ zabručel najednou a pokračoval.

                  „To se ještě uvidí, jak to s tebou bude. Taky už tady jeden takový byl a kde je mu konec. Ani se neohřál a šupajdil pryč. Byl ti dokonce trochu podobný,“ uzavřel svoji bručořeč a zmlkl. Dokonce na mě přestal i civět. Jako kdybych tady už nebyl.

                   Páni, to jsem se scvrknul strachy. Úplně mrňavý jsem byl. A zmatený. Nemám jméno, nejsem nikdo a nic, znělo mi v uších. Vůbec mi to nedošlo, neuvědomil jsem si to. Ještě mě nikdo nepojmenoval, jsem hračka, ale nemám své vlastní jméno. Péťa, Rexík, Janička, ti všichni už jména měli. Jak k nim přišli, to nevím, ale já ho zkrátka nemám. Bylo mi smutno a chtělo se mi plakat.

                   Ríša tu nebyl, medvěd se mnou nebručel a ostatní, ostatní hračky, které tady přirozeně byly, ty jsem jen cítil, ale vůbec vlastně nevnímal. Určitě se nějak jmenovaly, jen já jsem byl ukrutně opuštěný, beze jména. Byl jsem jednoduše hnědý plyšový kozlík s malými růžky a béžovým ocáskem, který sem přišel z našeho obchodu na rohu náměstí. Vnímal jsem, že to je trochu málo na to, abych splnil svůj úkol. Pokud nebudu mít vlastní jméno, jak mi má Ríša důvěřovat? Jak mě má mít rád a jak to mám udělat, abych mu dokázal dát radost a byl tady pro něj?

Spousta a spousta otázek a žádné odpovědi. Smutně jsem se zabořil do polštáře a přál jsem si, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Minimálně do té doby, než budu mít své jméno.

                     Určitě jsem usnul, tak jsem byl ze všech těch novot unavený a překvapený. Chvilku mi trvalo, než jsem si všechno zase srovnal a vzpomněl jsem si, co se událo. Vysoukal jsem se trochu výš na polštář, abych měl lepší přehled a větší výhled. Chtěl jsem si pečlivě obhlédnout své nové působiště a trochu si všechno srovnat v hlavě. Bručouna jsem ignoroval, momentálně jsme si už neměli co říct. Hlavně já jsem o jeho nevlídné bručení vůbec neměl zájem.

             Zkoumal jsem ten milý pokojík kousek po kousku. Dával jsem si na čas, abych nic nevynechal a nepřehlédl. Přirozeně mě nejvíc zajímaly všechny hračky, které jsem viděl. Postupně jsem si je jen prohlížel a měl jsem v úmyslu si s nimi povídat až později. Že jsem nový, to jim určitě došlo, musely mne slyšet. A protože jsem neměl jméno, nemohl jsem se jim ani představit. Hořce jsem si znovu uvědomil, v jaké jsem hloupé situaci.

                    Přemýšlel jsem, kde asi může být Ríša. Zdálo se mi, že jsou to věky, co odešel. Netušil jsem, kde je a co tam dělá. Malé kluky jsem neznal a nevěděl jsem, čím se zabývají. Nedokázal jsem si představit, mají-li nějaké povinnosti, nebo si jen hrají. Jak tráví své dny? S kým, kdo je hlídá? Zjistil jsem, že vlastně nevím vůbec nic. Jak bych také mohl, doposud jsem žádného nepotkal. Rozhodl jsem se, že je právě báječná příležitost zjistit, co se dá.

                   A byl to právě Ríša, kdo mi první podal pomocnou ruku a přirozenou důvěrou mi dodal odvahu s tím začít a do všeho se pustit.

                   „Vilíku, Vilíku, už jsem tady, vrátil jsem se,“ slyšel jsem volání a spatřil Ríšu, jak vběhl do pokoje, spěšně se ke mně hrnul a pevně mě chytil. Chápal jsem, že se vrátil, ale co znamenalo to „Vilíku,Vilíku“, jsem vážně netušil. Zas mě tak trochu mačkal, až jsem sotva dýchal, ale ani jsem se nehnul, odhodlaný trpělivě vše vydržet.

                     „Byl jsem smutný, když jsem tě neměl, chyběl jsi mi. Budeš se jmenovat Vilík, viď, že jo? Vilík byl skoro úplně stejný jako ty, jen byl větší a měl jinou barvu. Ale to nevadí, maminka říkala, že je to jedno. Taky říkala, že budeme úplně stejní kamarádi, jako s tamtím Vilíkem. A maminka ví spoustu věcí, já jí věřím. Vilík je hezké jméno, tobě se bude taky líbit. Určitě teda budeš můj kamarád?“, vysypal ze sebe Ríša a mně šla hlava kolem.

                       Ríša seděl v postýlce, upíral na mě svoje kukadla, svíral mě v rukou a dychtivě čekal na odpověď. Chápal jsem snad jen jedno. Právě jsem dostal jméno a to bylo zásadní a tuze významné. Mám své vlastní jméno, jsem Vilík. Kozlík Vilík! Už nejsem bezejmenný kozlík z obchodu, ale mám svého kamaráda a ten mi dal jméno! Tolik štěstí a radosti! Už si mohu popovídat s hračkami, už jsem jedním z nich, už nejsem cizí. Určitě se dáme dohromady a budeme všichni fajn parta. I ten bručoun ke mně bude vlídnější a nebude se mi posmívat.

                      Všemu jsem ale nerozuměl. Vzpomněl jsem si, jak bručoun zmiňoval, že tu byl někdo, kdo mi byl podobný, ale dlouho nepobyl. Byl tu snad dřív také nějaký kozlík? A proč Ríša mluvil o „tamtom Vilíkovi“, co byl větší než já ? Že jsem mu chyběl? A kde jsem byl, vždyť jsem byl v obchodě a Ríšu jsem neznal? A proč jeho maminka věděla, že budeme kamarádi? Což o to, jméno se mi líbilo a nevadilo mi, že už se tak někdo jmenoval. Hlavně, že teď bylo moje.

                      Vypadalo to všechno tajemně. Na mě už toho bylo ten den opravdu hodně. A viděl jsem, že na Ríšu také. Zavrtal se do postýlky, držel mne v náručí a spokojeně usnul. Co bych tedy ještě dnes vymýšlel? Mám své Doma, mám jméno a nového kamaráda a to mi právě teď stačí. Usoudil jsem, že i pro mne je ten správný čas uložit se do hajan.