Utíká to? Už šestá kapitola :-) a to je jich ještě spousta před vámi.

Kdo neví, jak to začalo, mrkněte sem.

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

 Nový batůžek

 Postupně jsem své nové kamarády poznával. I s Ríšou jsme se poznávali a šlo nám to opravdu dobře. Naučil jsem se, že mne vážně potřebuje a je zvyklý, abych mu dělal společnost co nejvíc. Bylo to pro mne nezvyklé a často docela vzrušující.

                      Měl jsem vlastně neustále pořád hodně práce. Buď jsem objevoval s Ríšou nové světy, nebo jsem navazoval nová hračková kamarádství. Někdy jsem neměl ani chvilku oddechu, šel jsem z jednoho do druhého.

                    Vzpomínám, jak jsem si povídal s mašinkou a jejími třemi vagónky. Zajímalo mne, proč má zrovna tři a ne třeba víc? Nebo jenom jeden, protože jsem si pamatoval na takovou mašinku, která měla zapojený jeden vagónek. Byla moc pěkná, vesele barevná, vagónek byl nákladní a vrchovatě naložený uhlím. Tenkrát mi tahle mašinka vysvětlovala, že jí to nevadí, že putuje po světě jenom s jedním vagónkem. Říkala, že je to proto, aby se s ní dětem jednoduše jezdilo. Vagónek byl větší a měl takové jednoduché udělátko na zapojování. Udělalo se cvak cvak a buď jste mohli  s vagónkem „jako“ posunovat, tak, jak to dělají  na velkém opravdickém nádraží, nebo nechat mašinku, ať si od svého těžkého nákladu s uhlím odpočine. Říkala mi, jak je to pěkně zařízeno, protože si občas vážně potřebuje odpočinout. A pro děti je to šikovné i na ručičky. To udělátko je totiž vymyšlené důmyslně a dává jim možnost naučit se zacházet s drobnými součástkami a poznat trpělivost.

                        Naše domácí mašinka byla se svými vagónky spokojená. Ríša si nimi dosyta vyhraje a zapojování a rozpojování mu jde jedna radost. Zpočátku mu sice chvíli trvalo, než na to přišel. Prý se dokázal i vztekat, ale nebylo mu to nic platné. Byl jsem překvapený, netušil jsem, že by se Ríša mohl vztekat, ale neměl jsem důvod to mašince nevěřit. Tak hezky na mně mrkla, když mi to říkala.  Mrknul jsem shovívavě na oplátku, jako že rozumím. Vlastně proč ne. Ríša je normální kluk a i když se třeba zpočátku trochu naštval, nakonec je z něj šikovný mašinfíra a s mašinkou jezdí zkušeně a bez problémů.

                       Sotva jsme naši vážnou železniční debatu skončili, už se po mně Ríša sháněl.

                    „Vilíku, pojď, maminka volala, že jdeme na procházku,“ chytil mne za nožku a zvedl do výšky. Byl bych si raději v tu chvíli ještě popovídal s malým autíčkem, co se krčilo za mašinkou. Přišlo mi zastrčené a smutné, chtěl jsem ho trochu rozptýlit. Jenže momentálně na to nebyl čas, Ríša měl jiné plány. Autíčku jsem tedy jen zamával a slíbil mu, že až se vrátím, dáme spolu řeč.

                      Maminka Míšu chystala na procházku. To bylo pokaždé trochu složité. Ríša nesnášel oblékání. Nebyl už žádné mimino, věděl, že je třeba se obléknout, když jde ven, ale jednoduše neměl rád všechna ta trička, kalhoty, mikiny a bundy. A boty, ty už vůbec nebral na milost. Truhlík jeden, nejraději by snad běžel ven bosky. Maminka ale na jeho stesky a nářky nebrala zřetel. Zručně ho navlékla do všeho, co bylo třeba a hajdy ven. Ríša se ještě chvilku nafukoval a trucoval, ale brzy ho to přešlo, popadl mne, chytil se maminky za ruku a s jistotou se vydal objevovat svět.

                      Dnešní přípravy na cestu do světa byly jiné. Ne, že by se Ríša z čista jasna zamiloval do všech svých svršků, to jsme vážně nečekali. I když by taková změna byla rozhodně milá a potěšující. I dnes se strojení neobešlo bez kroucení, za jaké by se nemusela stydět lecjaká žížala. Jenže Ríša spěchal, užuž chtěl mít ten nenáviděný proces za sebou. Spěchal pro to, že mu maminka slíbila překvapení. Těšil se na něj, přirozeně, jenže současně věděl, že nastane jen tehdy, pokud nebude tak strašně vyvádět při oblékání. Měl to, kluk jeden, těžké. Chápal jsem to a trochu mi ho bylo líto. Ale fakt je, že už bylo na čase, aby si uvědomil, že je hloupé pokaždé dělat stejné skopičiny, když je třeba jít ven. Mamince to dělalo starosti, a tak se snažila najít způsob, jak to Ríšovi ulehčit.

                    Já sám jsem byl zvědavý, co se za tím překvapením skrývá. Co je to za nápad, jaký vymyslela plán, aby svému synkovi pomohla najít cestu k tak obyčejné, jednoduché a přitom nepostradatelné činnosti jako je oblékání? Ríša mne nenadšeně položil na postel, a tak jsem vše pěkně pozoroval.

                        „Kdy už to budéééé,“ vykřikoval s jednou nohou v nohavici a ponožkou v ruce.

                    Ponožka a posléze i druhá našly své správné místo. Dokonce i tričko doputovalo bez úhony na místo svého určení.

                     „ Mikinu nechci, venku je teplo,“ rezolutně prohlásil Ríša a za oknem zafučel vítr a spadlo pár kapek. Zatřepotal rukou v otvoru pro hlavu, druhou vrazil do rukávu a zdál se být spokojený, že to má z krku. V duchu jsem se usmál. To je truhlík, kdyby nechal tu mikču, aby zapadla, kam má, bylo by hotovo. Však on na to časem přijde sám, uspokojil jsem se a zvědavě jsem už už očekával to překvapení, v tom jsme byli za jedno.

                      Konečně se zadařilo a Ríša měl na sobě v pořádku všechny nezbytné součásti oblečení tak, aby vypadal celkem přijatelně a bylo mu přiměřeně teplo. Jeho kukadla byla rozšířena zvědavostí a upíral je nedočkavě na maminku. Ani já jsem v tu chvíli nepodával zrovna dobrý výkon v trpělivosti. Nadskakoval jsem na posteli, natahoval krk a nemohl jsem se dočkat.

                         „Abyste vy dva mohli být bezpečně spolu a už se jeden druhému neztratili, mám tu pro vás malý dárek,“ tvářila se tajemně maminka. Její slova mne pohladila a cítil jsem se v bezpečí a spokojený. Už budu s Ríšou napořád a on nebude smutný, že mu chybím, uklidnil jsem se. Zlatá maminka, myslí na všechno!

                            Ríša dychtivě popadl balíček a rozrušeně zatáhl za modrou mašli.

                       „Jůůů, Vilíku, podívej, ten je krásný,“ vyhrkl nadšeně. Jak vesele poskakoval, tak mně chvilku trvalo, než jsem spatřil červený batůžek svítící novotou. No paráda! Myslel jsem si, taková krásná barva, tu nemůžeme přehlédnout, už nikdy mne Ríša nikde nezapomene. Maminka měla pravdu.

                        Jenže překvapení ještě nekončilo. Jak můj kamarád prohlížel a zkoumal batůžek, zjistil, že je uvnitř moc pěkně vymyšlená kapsa. Akorát pro mne. Přirozeně, že ji potřeboval hned vyzkoušet. Opatrně mne vzal a uložil mne do ní.

                          „Od teď, Vilíku, budeš se mnou putovat pěkně v batůžku. Hezky tě pokaždé uložím do kapsičky a dám pozor, abys nevypadl. Hlavičku ti nechám venku, ať hezky vidíš, ale tlapky necháme vevnitř. Mohl bys mít všelijaké nápady, třeba něco zkoumat nebo si osahat a to já bych se bál, abych tě zase neztratil.“

                          S Ríšou jsem musel souhlasit. Ostatně stejně nebylo proč mít jiný názor. Můj nový přepravní prostor se mi líbil. Kapsička byla měkká, pohodlná a viděl jsem ven. To bylo hlavní. Viděl a cítil jsem Ríšu ve své blízkosti, o to mi šlo. Červená barva zářila do daleka, působila vesele a hřejivě. Věděl jsem, že až bude mít Ríša potřebu, stejně mě i venku popadne do náruče a budeme spolu tak nejblíž, jak to půjde a jak budeme v tu chvíli potřebovat.

                           Vykročili jsme tedy poprvé s batůžkem ven. Cítil jsem se bezpečně a důležitě jsem se chystal pozorovat vše, co mi přijde do cesty. Netušil jsem, že moje pozorování začne ještě dřív, než vykročíme na chodník. A že to bude pěkný mazec, to mě ani ve snu nenapadlo.

 

 

 

 

 

 

 A jsme u páté kapitoly

Kdo ještě neví, jak to všechno začalo, mrkněte sem:

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Noví kamarádi

 

              „Hračky, koukejte, máme Vilíka zpátky,“ volal Ríša. Zvedl mne do výšky a všem hračkám, které měl ve svém kouzelném pokojíku, mne ukazoval.

                    Způsobil mi tím rozpaky, protože jsem nebyl zvyklý, aby na mne byla tolik upoutána pozornost. Vlastně jsem o to moc nestál. Přál jsem si skamarádit se s ostatními postupně, pomalu a vlastním tempem. Ani jsem nevěděl, kam a na koho se mám nejdřív koukat. A zda-li se mám vůbec dívat kolem sebe. Těšilo mne, že Ríša má touhu se dělit o svou radost, ale zkrátka jsem v tom neuměl chodit.   

                   Mašinka na poličce vypustila trochu páry a její tři vagónky tiše zaskřípaly svými koly na pozdrav. Dřevěná kočička mávla bílým ocáskem, autíčko tlumeně zatroubilo, kostky zarachotily ve své krabičce. Co už bylo i na mne moc, byl přemet, který s lehkostí předvedl šašek s rolničkami. Bál jsem se, aby se Ríša s maminkou nelekli. Já bláhový, vždyť my, hračky, máme svoje vlastní vidění, to děti ani dospěláci vidět nemohou. Snad jen tuší nebo si představují, co můžeme předvádět a já bych jim vlastně jejich sny nechtěl vzít, tak jsem je při tom nechal.

                    Milé přivítání mě příjemně překvapilo. Postupně se jedna za druhou přidaly další hračky a každá po svém, dle svých možností, mně dala najevo, že jsem vítaný. Moc mě potěšil dřevěný strážník, který na mou počest zvedl plácačku. A ještě něco mě hodně vyvedlo z míry.

                       Méďa Bručoun se pořádně uvelebil na své stoličce a zavolal na mne:

                     „Vilíku, vítej mezi námi. Trochu jsem tě zlobil, ale nemyslel jsem to zle. Jen jsem chtěl, abys znal pravdu. Vědět, jak se věci mají, jaká je skutečnost, to je hodně užitečná záležitost. Víš, na čem jsi a s čím můžeš počítat. My, všechny hračky, jsme samozřejmě rády, že tě tu máme. Nevadí, že vypadáš trochu jinak. Jsi určitě stejně dobrý kamarád, jako Vilík první. Hlavně Ríša už není smutný a my vlastně také ne. To je výborná zpráva pro všechny,“.

                        No teda. Páni. To bych nečekal. Zastyděl jsem se, protože jsem si o Bručounovi myslel samé ošklivé věci. Znovu jsem si připomněl, že není moudré dělat si o někom ukvapené závěry napoprvé, aniž bych ho lépe poznal. Dal mi pěknou, užitečnou lekci.

                             Současně moje zvědavost povyrostla a byla už k neunesení. Jak je to tedy s tím prvním Vilíkem? Kdepak je, co se s ním stalo? Jaký byl? Zdá se, že ho měli všichni rádi. Už už jsem chtěl nezdvořile vyhrknout a překotně se na něj zeptat. Vždyť si snad zasloužím vědět, proč jsem Vilík druhý a jak to bylo s tím prvním, mým předchůdcem. Ještě jsem se stihl zarazit a byl jsem tomu rád. Pochválil jsem sám sebe za tu na poslední chvíli vydolovanou trpělivost. Uvědomil jsem si, že jsem nepoděkoval Ríšovým hračkách za parádní přivítání. To by byla pěkná ostuda a velká nezdvořilost. Moc pěkně, vřele a ochotně mě přivítaly mezi sebe. Rozpustily mé obavy o tom, jaké to bude v novém domově. Zda mezi ně zapadnu, jestli najdeme něco společného. Splnily mi mé sny o přátelství a kamarádství. Dostal jsem jejich důvěru a jsem ode dneška jedním z nich.

                               Na poděkování jsem si dal vážně záležet. Chtěl jsem, aby věděly, že jsem s nimi rád. Vyprávěl jsem o svých přátelích z krámku a pobavil jsem je všemi veselými historkami, na které jsem si dokázal vzpomenout. Dobrovolně přiznávám, že jsem si něco maličko i trošku přimyslel. To ale jen proto, aby byli veselí a smáli se. Hodně je vzalo vyprávění o náfukovi a jeho prasknutí. Podobně barevný mičuda se smál tak, až rozpustile poskakoval a maminka se potom divila, kde že se vzal na opačné straně pokojíku.

                           Cítil jsem se spokojeně. Vzpomněl jsem na Rexíka, Janičku i na slona Péťu. Trošku jsem tesknil, ale představil jsem si, že se moji kámoši mají podobně báječně a rázem byl stesk ten tam. Zažíval jsem něco, co jsem dosud nepoznal. Patřil jsem Ríšovi a toužil jsem mu dělat radost. Měl jsem nové kamarády, kteří mě přijali takového, jaký jsem. Vilík druhý.

                                A bylo to tu zas. Proč druhý? Už jsem poznal, že jsem vítaný, že patřím do party a nehodlal jsem zklamat. Jen ta zvědavost mě trápila.

                               „Vidím ti na nose, že bys rád věděl, jak to bylo s Vilíkem před tebou,“ ozval se Bručoun a posunul se na své stoličce. Podle toho, jak se vrtěl, jsem usoudil, že mě čeká vyprávění. Ani jsem nedutal, jen jsem přikývl. Na souhlas, že má pravdu a také jako znamení, že ho už prostě beru. Vše odpuštěno a pochopeno.

                 „Není to veselé povídání. Jenže i takové příběhy se stávají a patří do života hraček,“ začal a já jsem vnímal, že se ztišily i ostatní a daly mu slovo.

                 „Když byl Ríša ještě menší, vlastně úplně malinký kluk, jeho babička mu darovala Vilíka prvního. Tehdy to skoro vypadalo, že je Vilík větší než Ríša, tak dávno to je. Maminka z počátku nebyla příliš nadšená. Měla nejspíš jinou představu o  jedné z prvních Ríšových hraček, ale babička jinak nedala. Povídala, že když ona byla malá holčička, Vilík jí přinesl hodně radosti. Svěřovala se mu také se svými tajemstvími, bolístkami, starostmi. Byli jednoduše velcí kamarádi a to velmi, velmi dlouho. Prožili spolu spoustu milých i složitějších chvil, ale vždycky jim spolu bylo dobře. Babička si potom přála, aby Vilík první převzal štafetu a podobně užitečně posloužil i Ríšovi.

                    Maminka nakonec babičku pochopila a Vilík u nás dělal Ríšovi společnost. I když byl Ríša mrňous, ukázalo se, že babička měla pravdu. Jeden bez druhého nedali ani ránu. Ríša bez Vilíka neusnul, Vilík pendloval mezi postýlkou a kočárkem. Uměl spolehlivě utišit pláč, zažehnat bolavé bříško, přivolat spánek. Jezdil s Ríšou v autě, na chatu, na výlety i k paní doktorce. Tam byl obzvlášť spolehlivý. Ríša se paní doktorky bojí, nechodí tam rád. Ale s Vilíkem v ručičce a s maminkou nakonec návštěva proběhla vždy v pořádku.

                      Jednou měl Ríša teplotu, byl nachlazený a opravdu mrzutý. I Vilík měl co dělat, aby ho aspoň na chvilku ukonejšil a dodal mu trochu klidu. U paní doktorky bylo hodně dětí, měla spoustu práce a spolu s maminkou se snažily Ríšu upokojit, aby ho mohla vyšetřit. Nebylo to naštěstí nic vážného, ale i obyčejný kašel s rýmou dokáží hodně potrápit. Tak se to nešťastně schumelilo, že unavená maminka, ukřičený a unudlaný Ríša už jenom toužili být doma v teple a v klidu. Rychle odešli z čekárny a milého Vilíka tam zapomněli.

                     Vilíku, ty jsi citlivka, tak tušíš, jaký smutek to byl. Nejen pro Míšu, maminku, babičku, ale pro nás všechny. Samozřejmě, že hned maminka k paní doktorce telefonovala, jenže Vilík nikde. Teď už to umíme pochopit, ale tehdy nám bylo všem do pláče. Neuměli jsme se hned smířit s tím, že nejspíš teď Vilík dělá společnost jinému klukovi nebo holčičce. Vůbec jsme nedokázali dohlédnout, že ti jiní dva mohou být spokojeni a mít se rádi. Bylo to čerstvé. Ríša plakal a Vilíka stále volal. Maminka, babička i tatínek zkoušeli sehnat podobnou hračku, ale představ si, že nikde nebyla k mání. Plyšoví kozlíci najednou nebyli k sehnání.

                 Radost se u nás schovala. My jsme se snažily Ríšu nějak rozveselit, ale moc jsme nebyly úspěšné. Chvilkami ano, ale jen si vzpomněl na Vilíka, byl zase smutný. Špatně jedl i spal.  Já jsem mu někdy hupsnul do postýlky, aby se necítil tak sám. Trochu jsem mu pomohl, ale to víš, Vilík jednoduše nejsem.

                 Nic naštěstí netrvá věčně. Časem největší smutek přebolel. Vilík se uzdravil a to mu také pomohlo. Mohl běhat venku, chodil na pískoviště, dětské hřiště a s babičkou do divadýlka. Tam bylo tolik loutek, že aspoň na chvilku nahradily Ríšovi Vilíka. Dospěláci pořád trpělivě hledali po všech hračkářstvích plyšového Vilíka.

                 Zbytek příběhu vlastně už znáš. Jednoho dne jsi se objevil a dostal jsi šanci splnit svůj úkol. Je to přesně tak, jak to, my, hračky, máme napsáno ve svém poslání. Máš to o něco těžší, protože jsi Vilík druhý. Jenže já jsem si jistý, že umíš být Ríšovi stejně užitečný jako tvůj předchůdce. Ríšovi už teď září oči, to máš na půl vyhráno.

                    Na nás se můžeš spolehnout. Rozhodně ti pomůžeme, když si nebudeš vědět rady. Ríšu máme všechny rády a záleží nám na tom, aby se cítil dobře,“ uzavřel své povídání Bručoun.

                     A to bylo všechno. Už jsem věděl, proč jsem Vilík druhý a povím vám, nebylo mi úplně lehko. Dokázal jsem se vcítit, co prožívali ti dva, když se navzájem ztratili. Uvědomil jsem si, že mám, co jsem chtěl. Přál jsem si vědět, kdo byl můj předchůdce. A když to vím a slyšel jsem celý příběh a jeho tajemství, prospělo mi to? Zdá se, že ano.

                          Ríša je statečný kluk a mně dělá radost s ním být. Není legrace přijít o milovanou hračku. I když má jiné, další a jak jsem slyšel, snažily se mu v té těžké době pomáhat, Vilík byl jediný a nejdůležitější. Teď má mne. A já slibuji, že budu druhý jen podle svého jména. Jinak je Ríša u mne na prvním místě a může se na mne spolehnout.

                

 

 Máte rádi tajemství? Tak vám jedno posílám ve čtvrté kapitole příběhu Ríši a Vilíka.

Kdo ještě neví, jak to všechno začalo, může mrknout sem: 

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Staré tajemství

Noc uběhla rychle. Byl jsem tak plný hlubokých zážitků, že jsem spal opravdu pilně a pečlivě. Jakpak by ne? Cítil jsem se spokojeně a v bezpečí a to se, panečku, spí jedna radost. Tušil jsem, že přijdou další, nové zkušenosti, ale na ty všechny bylo dost času až ráno, s novým dnem. Noc je určená ke spánku a není moudré tou dobou dělat něco jiného. Jsem potom mrzutý, nevyspalý a chybí mi dobrá nálada. Dívám se na svět nevesele a to já nemám rád.

                 Moje první ráno s Ríšou bylo skvělé. Probudili jsme se skoro současně, mrkli jsme na sebe a veselé jiskřičky v jeho očích byly to první, co jsem spatřil. Já byl tak rád. Potvrdilo se mi, že s nocí můj nový domov nezmizel, že to vše, co jsem včera zažil, nebyl jenom sen. Malinko jsem se potřeboval přece jen ještě rozkoukat. Jakmile jsem uviděl duhové oči velkého bručouna, byl jsem na svém. I přes jeho divné řeči, které jsem nezapomněl, jsem byl rád, že ho zase vidím. Znamená to, že je tady nejen on, ale i další hračky. Tolik bych si přál, být s nimi kamarád.

                    Ríša se ke mně tulil, lebedili jsme si v postýlce v teple a v pohodě. Využil jsem ranní klid a začal jsem pokukovat a zkoumat, kde jsou ostatní. Hezky opatrně, po očku, pomalu. Nechtěl jsem být necitlivý a zírat na Ríšovy hračky neomaleně a zvědavě.

                     To se nedělá a není to ani slušné. Uvědomoval jsem si, že jsem mezi nimi jen chviličku a vůbec se neznáme. Bylo mi jasné, že ony už vědí, kdo jaký je a jak se na něj musí. Za svého pobytu v našem krámku jsem udělal zkušenost, že s hračkami je to trochu podobné jako s lidmi. Některé jsou přátelské, jiné si nesou určité starosti, mohou být zlostné, uzavřené a nechtějí se příliš bavit. Nemíval jsem jim to za zlé už za pobytu ve svém regále, a hodlal jsem ve svém postoji pokračovat i tady.

                      Je moc jednoduché se s některou hračkou nebavit jen proto, že právě nemá náladu. To se může stát každému, i mně. Je nehezké ji odsoudit a říkat o ní špatné věci. Já to dělám tak, že se někdy zeptám, jestli jí třeba nemohu pomoct. Jindy jí raději nechám být, protože tuším, že potřebuje  být chvíli sama. Občas se netrefím, dělám skopičiny a neumím odhadnout, že je smutná nebo má starosti a něco ji trápí. To potom dostanu co proto a vlastně mi to patří. I my, hračky, jednoduše chceme mít svůj čas, prostor samy pro sebe. Je to důležité, abychom si, podobně jako lidé, mohly uvědomit své chyby a nedostatky a dostaly jsme šanci se polepšit a už je neopakovat.

                 „Vilík,Vilík, co tu byl a už se vyvlík,“ uslyšel jsem. No jasně, bručoun už zas o sobě dává vědět. Ale co to vlastně bručí? Jaký Vilík se vyvlík? Cítil jsem, jak ve mně stoupá zmatek, nedůvěra a chaos. Vybavilo se mi včerejší Ríšovo překotné přivítání. Vždyť já jsem vlastně Vilík druhý, upamatoval jsem se. A zvláštní, hlodavý a tázavý pocit o tom, co se stalo s mým předchůdcem se objevil znovu a citelně a nepřehlédnutelně sílil.

                  Kdybych se tak mohl Ríši zeptat! Nebo jeho maminky, Ríša přece říkal, že ona ví všechno. Vzpomínal jsem, že Ríša sliboval, jak budeme stejní kamarádi a to mě trochu uklidnilo. Smířilo mě to také s tím, že mi ani Ríša ani jeho maminka neporadí, protože neumí po našem. Někdy to nevadí, protože najdeme jiný způsob, jak být k sobě blízko. Ale zrovna teď jsem byl vážně neomaleně zvědavý a nutně jsem potřeboval znát, proč jsem Vilík druhý.

                       „Vyvlíknutej Vilík byl jinačí cvalík, ty jsi takovej mrňous,“ nedal si pokoj bručoun a ze své pěkné stoličky bručel mým směrem.

                  „ Jsem akorát tak, jak mě Ríša potřebuje!“ odsekl jsem rozhodnutý nenechat se rozhodit. Věděl jsem od včerejška, že tohle umí medvěd parádně.

                       Ríša, jakoby tušil, že se v pokojíčku odehrává důležitá a pro mne náročná debata, mě přivinul a jemně hladil. Cítil jsem se mnohem lépe, jistěji a byl jsem mu za to vděčný. Ani jsem nedutal a pro tu chvíli jsem pustil bručouna s jeho řečmi k vodě. Tak pěkně jsme si hověli, až jsem si všiml, že Ríša znovu usnul. Asi měl také spoustu nových zážitků, pomyslel jsem si a tušil jsem, že i pro malé děti takové novoty nejsou jednoduché a samozřejmé. Potlačil jsem svoji netrpělivost po poznání nových kamarádů a sdílel jsem s Ríšou jeho tvrdý spánek, který jistě potřeboval.

                      „Vy jste ale spáči !“ uslyšel jsem ze sna měkký maminčin hlas.

                      „Mami, zdálo se mi, že se Vilík vrátil,“ nadšeně volal Ríša ještě se zavřenýma očima.

                     „Však on se vrátil, podívej,“ hladila mne maminka a něžně mne vzala Ríšovi z náruče, aby mě opravdu ve svém polospánku viděl.

                     „ Tak se mi to nezdálo, je to pravda. To je krása,“ uklidnil se Ríša.

 

 

 

 

 

 Hraju si takovou hru, která nemá pravidla. Další kapitolu, která je už napsaná, pustím tehdy, až napíšu novou. Je to opravdu hra a ne vždycky to platí. Jenže když novou kapitolu napíšu, mám radost a těším se, až ji budete za čas číst. Přijdou chvíle, kdy písmenka nepřichází, nebo jednu kapitolu píšu po kouskách. Nechávám to tak. Upřímně a v radosti jde psát jen tehdy, když to cítím. 

Ale teď mám další kapitolku napsanou a až na ni dojde, pustím ji za vámi.

Zatím posílám kapitolu třetí.

Kdo neví, jak to přišlo, mrkněte sem: https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Jak jsem se stal Vilíkem

Ríša mě položil na polštář a odběhl.

Byl jsem tajně rád, ale navenek bych to rozhodně nepřiznal. Takové parádní přivítání na mě bylo přece jen trochu moc silné a nezvyklé, a tak jsem byl rád za trochu klidu. Jenže mi nedošlo, že se klid konat moc nebude. Sotva jsem se pořádně nadechl, ucítil jsem něčí pronikavý pohled. Příjemný dvakrát nebyl, jenže nebylo kam utéct, tak jsem se odhodlaně podíval směrem, odkud přišel. Na pěkné vyřezávané židličce trůnil velký, ale opravdu velký medvěd. Hnědý byl podobně jako já, ale tím veškerá podoba končila. Koukal na mě pichlavým pohledem svých duhových kukadel a něco si bručel. Nevypadal zle, ale do přívětivosti měl také daleko. Jednoho takového jsem už potkal, ale dlouho se u nás v obchodě neohřál a taky nebyl tak velký.

                    Neměl jsem tedy s medvědy žádnou zkušenost a byl jsem nejistý. Kdyby to tak byl slon nebo pejsek, to bych si věděl rady. I panenku bych zvládl, ale medvěd, to bylo něco jiného.

                   „Ahoj, já jsem tady nový“, dodal jsem si odvahy a začal jsem po našem.

                  „Přišel jsem před chvilkou a ještě se rozhlížím,“ pokračoval jsem v načatém rozhovoru a snažil jsem se být milý. Čekal jsem nějakou odezvu, když jsem tak pěkně zdvořile začal. Myslel jsem si, že se sluší mi stejně zdvořile odpovědět. Jenže medvěd nejen, že neodpovídal, on si dokonce přestal i sám pro sebe bručet. Nic, bylo úplné ticho. To jsem nečekal a znervózňovalo mě to. Co si, sakra, ten bručoun myslí? Není on nakonec pyšný? Náfuka jeden! Udělal jsem rychlý závěr a šmytec!

                  „Ani nemáš jméno,“ zabručel najednou a pokračoval.

                  „To se ještě uvidí, jak to s tebou bude. Taky už tady jeden takový byl a kde je mu konec. Ani se neohřál a šupajdil pryč. Byl ti dokonce trochu podobný,“ uzavřel svoji bručořeč a zmlkl. Dokonce na mě přestal i civět. Jako kdybych tady už nebyl.

                   Páni, to jsem se scvrknul strachy. Úplně mrňavý jsem byl. A zmatený. Nemám jméno, nejsem nikdo a nic, znělo mi v uších. Vůbec mi to nedošlo, neuvědomil jsem si to. Ještě mě nikdo nepojmenoval, jsem hračka, ale nemám své vlastní jméno. Péťa, Rexík, Janička, ti všichni už jména měli. Jak k nim přišli, to nevím, ale já ho zkrátka nemám. Bylo mi smutno a chtělo se mi plakat.

                   Ríša tu nebyl, medvěd se mnou nebručel a ostatní, ostatní hračky, které tady přirozeně byly, ty jsem jen cítil, ale vůbec vlastně nevnímal. Určitě se nějak jmenovaly, jen já jsem byl ukrutně opuštěný, beze jména. Byl jsem jednoduše hnědý plyšový kozlík s malými růžky a béžovým ocáskem, který sem přišel z našeho obchodu na rohu náměstí. Vnímal jsem, že to je trochu málo na to, abych splnil svůj úkol. Pokud nebudu mít vlastní jméno, jak mi má Ríša důvěřovat? Jak mě má mít rád a jak to mám udělat, abych mu dokázal dát radost a byl tady pro něj?

Spousta a spousta otázek a žádné odpovědi. Smutně jsem se zabořil do polštáře a přál jsem si, aby mě nikdo neviděl a neslyšel. Minimálně do té doby, než budu mít své jméno.

                     Určitě jsem usnul, tak jsem byl ze všech těch novot unavený a překvapený. Chvilku mi trvalo, než jsem si všechno zase srovnal a vzpomněl jsem si, co se událo. Vysoukal jsem se trochu výš na polštář, abych měl lepší přehled a větší výhled. Chtěl jsem si pečlivě obhlédnout své nové působiště a trochu si všechno srovnat v hlavě. Bručouna jsem ignoroval, momentálně jsme si už neměli co říct. Hlavně já jsem o jeho nevlídné bručení vůbec neměl zájem.

             Zkoumal jsem ten milý pokojík kousek po kousku. Dával jsem si na čas, abych nic nevynechal a nepřehlédl. Přirozeně mě nejvíc zajímaly všechny hračky, které jsem viděl. Postupně jsem si je jen prohlížel a měl jsem v úmyslu si s nimi povídat až později. Že jsem nový, to jim určitě došlo, musely mne slyšet. A protože jsem neměl jméno, nemohl jsem se jim ani představit. Hořce jsem si znovu uvědomil, v jaké jsem hloupé situaci.

                    Přemýšlel jsem, kde asi může být Ríša. Zdálo se mi, že jsou to věky, co odešel. Netušil jsem, kde je a co tam dělá. Malé kluky jsem neznal a nevěděl jsem, čím se zabývají. Nedokázal jsem si představit, mají-li nějaké povinnosti, nebo si jen hrají. Jak tráví své dny? S kým, kdo je hlídá? Zjistil jsem, že vlastně nevím vůbec nic. Jak bych také mohl, doposud jsem žádného nepotkal. Rozhodl jsem se, že je právě báječná příležitost zjistit, co se dá.

                   A byl to právě Ríša, kdo mi první podal pomocnou ruku a přirozenou důvěrou mi dodal odvahu s tím začít a do všeho se pustit.

                   „Vilíku, Vilíku, už jsem tady, vrátil jsem se,“ slyšel jsem volání a spatřil Ríšu, jak vběhl do pokoje, spěšně se ke mně hrnul a pevně mě chytil. Chápal jsem, že se vrátil, ale co znamenalo to „Vilíku,Vilíku“, jsem vážně netušil. Zas mě tak trochu mačkal, až jsem sotva dýchal, ale ani jsem se nehnul, odhodlaný trpělivě vše vydržet.

                     „Byl jsem smutný, když jsem tě neměl, chyběl jsi mi. Budeš se jmenovat Vilík, viď, že jo? Vilík byl skoro úplně stejný jako ty, jen byl větší a měl jinou barvu. Ale to nevadí, maminka říkala, že je to jedno. Taky říkala, že budeme úplně stejní kamarádi, jako s tamtím Vilíkem. A maminka ví spoustu věcí, já jí věřím. Vilík je hezké jméno, tobě se bude taky líbit. Určitě teda budeš můj kamarád?“, vysypal ze sebe Ríša a mně šla hlava kolem.

                       Ríša seděl v postýlce, upíral na mě svoje kukadla, svíral mě v rukou a dychtivě čekal na odpověď. Chápal jsem snad jen jedno. Právě jsem dostal jméno a to bylo zásadní a tuze významné. Mám své vlastní jméno, jsem Vilík. Kozlík Vilík! Už nejsem bezejmenný kozlík z obchodu, ale mám svého kamaráda a ten mi dal jméno! Tolik štěstí a radosti! Už si mohu popovídat s hračkami, už jsem jedním z nich, už nejsem cizí. Určitě se dáme dohromady a budeme všichni fajn parta. I ten bručoun ke mně bude vlídnější a nebude se mi posmívat.

                      Všemu jsem ale nerozuměl. Vzpomněl jsem si, jak bručoun zmiňoval, že tu byl někdo, kdo mi byl podobný, ale dlouho nepobyl. Byl tu snad dřív také nějaký kozlík? A proč Ríša mluvil o „tamtom Vilíkovi“, co byl větší než já ? Že jsem mu chyběl? A kde jsem byl, vždyť jsem byl v obchodě a Ríšu jsem neznal? A proč jeho maminka věděla, že budeme kamarádi? Což o to, jméno se mi líbilo a nevadilo mi, že už se tak někdo jmenoval. Hlavně, že teď bylo moje.

                      Vypadalo to všechno tajemně. Na mě už toho bylo ten den opravdu hodně. A viděl jsem, že na Ríšu také. Zavrtal se do postýlky, držel mne v náručí a spokojeně usnul. Co bych tedy ještě dnes vymýšlel? Mám své Doma, mám jméno a nového kamaráda a to mi právě teď stačí. Usoudil jsem, že i pro mne je ten správný čas uložit se do hajan.

                      

                          

                   

 

 

                        

                             

           

               

 Nevím, kolik z vás četlo první kapitolu knížky o Ríšovi a Vilíkovi. Posílám do světa kapitolu druhou.

Pro vás, kteří nevíte, jak to přišlo :-), posílám odkaz na úplný začátek.

https://zivotemschuti.blogspot.com/2024/

Ať se vám hezky čte ...

U nás doma

 Konečně. Tak už i já mám své Doma. Kdo to nezažil, nemůže pochopit, co to pro nás, hračky, znamená. Vždyť pro to jsme na světě. Je to náš úkol a když se nám ho nedaří splnit, jsme potom moc smutné.. Dostal jsem šanci, abych ukázal, že jsem nejen odhodlaný své poslání naplnit, ale také jsem se na to celé nesmírně těšil. Nemohl jsem se dočkat, až poznám nový domov a hlavně  toho klučinu, který si mě vybral. A to je velká věc, když si nás, hračku, někdo vybere. Vnímáme důvěru, kterou nám holčička nebo kluk dávají. Je radostná a plná očekávání.

              „Copak mi asi ta nová hračka přinese?“, myslí si. „Jak se mi s ní bude hrát? Budeme si rozumět? Není domýšlivá nebo pyšná?“. Vždyť už víte, že i takové my, hračky, býváme. Ale ony ty pyšné hračky nejsou špatné nebo zlé. Jen to vlastně jinak neumí a už jsem taky slyšel, že se povedlo, jak se jedna pyšná mašinka úplně odnaučila se pyšnit. Natrefila na takového prima kluka, který si s ní tak šikovně hrál a dovedl jí ukázat, jak je vlastně nehezké mít takovou vlastnost. Nakonec oba zjistili, že mašinka byla jen smutná, protože byla dlouho opuštěná a nikdo ji nechtěl. Strávila dlouhou dobu právě v tom velkém hračkářství, co k sobě mají hračky tak daleko a neměla si s kým promluvit. A aby na sebe upoutala pozornost, rozhodla se, že bude pyšná a bude se vystrkovat a naparovat, aby ji bylo vidět a honem, honem si ji někdo koupil. To se jí sice povedlo, jenže domýšlivost jí už zůstala. Nakonec se polepšila a všechno dobře dopadlo. Klučinovi přinesla radostné a fajn chvíle, moc si spolu vyhráli. Byla šťastná a vděčná, že už nemusí být domýšlivá, protože ji měl rád.

                   A právě na celý tenhle příběh jsem myslel a vzpomínal, když jsem putoval do nového domova. Tolik jsem si přál nezklamat důvěru, kterou jsem dostal. Také jsem byl zvědavý na své nové kamarády. Vždycky, když jdete do nového domova, tam bydlí jiné hračky. Bývá někdy velkou neznámou, jak vás přijmou, zda-li mezi ně zapadnete. Je to nesmírně důležité, protože nikdo není rád tam, kde se necítí dobře, kde mu nerozumí a kde chybí pohoda a klid. Nebál jsem se, to ne, protože jsem věděl, že dokážu být kamarádský, to jsem si ověřil už v našem hračkářství. Jen jsem byl v napjatém očekávání, jak mne ta nová parta přijme.

                     Současně jsem se moc těšil. Blížil jsem se ke splnění svého úkolu a byl jsem na něj vážně zodpovědně připravený. Představoval jsem si, co všechno společně zažijeme. Vysnil jsem si, jak spolu budeme usínat a nebude se nám chtít vstávat. Přál jsem si, abychom se spolu podívali na místa, která jsem ještě nepoznal. Vymýšlel jsem si, že budu umět dávat i rady, dokážu být oporou, když to bude třeba. Tak jsem byl troufalý! Vlastně jsem nevěděl, jak jsem na to všechno přišel, když jsem ještě neměl žádné svoje Doma a neznal jsem, jak se to dělá. Jen jsem to tak nějak cítil a se zvláštní jistotou tušil.

                       A přišla ta slavnostní chvíle. Zašustil papír, klaplo víčko krabičky a já jsem koukal na svůj nový svět. Páni! To byla krása! Tajil se mi dech, oči jsem měl doširoka otevřené a jen jsem se nevěřícně rozhlížel. Takový pokojíček, ten jsem si nepředstavoval ani v těch nejtajnějších snech. Barevné stěny a každá jiná. Tak veselé barvy jsem ještě neviděl. Potěšilo mě to. Kde je už na první kouknutí tak veselo, tam musí být i jinak milo a příjemně, oddechl jsem si a kurážně jsem se rozhlížel.

                   „Vítám tě, kamaráde,“ zaslechl jsem a otočil jsem se po hlase. Koukal jsem zase do těch očí, ve kterých jsem znovu uviděl přátelská světýlka.

                 „Já jsem Ríša, jsem tady doma a ty tady teď budeš se mnou,“ pronesl důležitě malý kluk a současně mě k sobě tiskl. Až trochu moc, maličko jsem se dusil, ale vydržel jsem tu trochu nepohodlí. To přeci za to stálo. Takové milé a opravdové přivítání jsem vážně nečekal. Tetelil jsem se radostí, ani jsem nedutal. Žádná dětská jména jsem sice ještě neznal, ale Ríša znělo měkce, přívětivě a spolehlivě. Ulevilo se mi. S Ríšou nám bude dobře, usnesl jsem se sám se sebou a už s klidnou zvědavostí jsem čekal, co se bude dít dál.

 

 Moji milí, jsem teď v takové situaci, kdy hledám cestu a aspoň kousek radosti. A tak vznikl nápad.

Původní dětská knížka, která mi tu leží rozepsaná už nějaký čas, zbytečně zahálí. Nemám sílu jednat o jejím vydání a vlastně jsem zjistila, že o to tak ani nejde. Ani o peníze nejde. Dlouho jsem si netroufala, ale v rámci hledání, jsem se rozhodla překonat obavy, strachy a rozhodla jsem se ji na svém blogu po kouskách pustit do světa. Něco je napsané, něco dopíšu. Nevím, jak pravidelně, jak často a v jakém rozsahu. Prostě tak, jak to půjde.

Třeba to někdo bude číst, třeba ne. Třeba se bude líbit, třeba ne. Vím, že píšu dobře, mám svůj styl a jen teď i tohle mi trochu bere vítr z plachet. Nejistota, strach, obavy. A já musím jít skrz ně , protože si pamatuju, jaké to bylo, když jsem psala svoje knížky. Ta radost tam byla a stejná radost přišla, když se knížky líbily. Ano, je radost dělat radost.

Píšu naprosto upřímně a třeba tenhle krok bude tím, který mi ukáže, kudy dál. Nebo mi bude oporou tehdy, kdy mi slunce moc nesvítí. Třeba je to slepá cesta, jenže když to neudělám, nebudu to vědět.

Tak vám s odvahou posílám první kapitolku.

Co vyprávěl kozlík Vilík a jak s Ríšou hospodařili

 

 

© Romana Junková, 2024

Anotace

Povídková kniha je určená nejen malým, ale i velkým čtenářům. Dětem i jejich rodičům či prarodičům. Prostřednictvím vyprávění milované hračky malého Ríši, kozlíka Vilíka, vstoupíme do dětského světa. Vilík je Ríšův nerozlučný průvodce, důvěrník, rádce i ochránce. Pomáhá mu projít nejrůznějšími situacemi, se kterými se Ríša a jeho křehká dětská duše setká.

 S oběma kamarády poznáme kouzlo přátelství, důvěry a upřímné komunikace. Dozvíme se, čím dětem můžeme pomoci v jejich přirozeném rozvoji, jak je užitečné je  s láskou podpořit, dodat jim vlastním příkladem odvahu. Vilík i Ríša projeví snahu ukázat nám, jak je důležité se naučit spolu mluvit, sdílet a prožívat společné chvíle. Dovedou poradit, jak se chovat, abychom neminuli to, co je pro nás, rodiče i děti, opravdu cenné, co nám dělá radost a co nám přinese do našich životů více klidu, tolerance a vzájemného porozumění. Oba nám ze své perspektivy nabídnou možnosti, jak se v dnešní náročné a hektické době zastavit. Ukáží nám, kde hledat pravé lidské hodnoty a co pro nás opravdu znamenají.

 

 

 

 Vilík se představuje

 

Nevím, jak dlouho jsem byl v tom dlouhém regále v obyčejném obchodě s hračkami. Ne v tom velkém, moderním, který prý je tak velký, že se my, hračky, spolu ani nemůžeme bavit. Nemůžeme si vůbec povídat, protože jsme od sebe tak daleko, že bychom se neslyšely. To je smutné, tam bych být nechtěl. V příjemném obchůdku, který najdete v našem malém městě hned v rohu náměstí, jsme hezky všechny pospolu, vidíme na sebe, můžeme se chytit za ruce nebo za tlapky a naše povídání je pěkně srozumitelně slyšet z jednoho konce na druhý.

          Nikdo z nás se necítí ošizený, nikomu nic nechybí, a tak spolu klábosíme, jak se nám zlíbí. Je to moc užitečné, protože jsem se dozvěděl spoustu věcí. Vůbec jsem netušil, že modré autíčko má tak choulostivý lak. Cítil jsem s ním, protože to je fakt nevýhoda, když vás nalakují tak, že si musíte opatrně hlídat každý pohyb, každé otočení kolečkem, otevření dvířek. Jak jen si nedáte pozor, už máte tu škrábance, tam rýhu a to si pak každý rozmyslí, jestli si vás odnese domů. Bylo mi ho opravdu líto, protože nikdo z nás nechtěl v obchodě zůstat dlouho. Všichni jsme měli velkou touhu dostat se tam, kam patříme. K dětem, do jejich rodiny. Přáli jsme si být s nimi, dělat jim radost, těšit je.

           Byl jsem ve výborné společnosti. Šedý slon Péťa mi vyprávěl své sny. Představoval si, jak bude dělat radost klučinovi, který je nejraději v přírodě. Úplně dopodrobna měl vymyšleno, co spolu budou vyvádět, kam se všude podívají a jak si to užijí. Trochu jsem mu záviděl. Péťa byl velký, jeho plyš byl tak měkoučký a kombinace s růžovým chobotem byla jednoduše neodolatelná. Byl jsem trochu nejistý, když jsem si uvědomil, že jsem o něco menší, moje hnědá barva poněkud splývala s barvou regálu a přeci jen jsem si připadal za Péťou trochu zastrčený. Ale zase jsem měl pěkné růžky a béžový ocásek a to bylo tedy něco! Uklidnil jsem se. Kdepak, jsem ten nejhezčí kozlík v našem obchůdku na náměstí.

           Určitě to tak je! Kdyby to bylo jinak, hádám, že by ta nádherná růžová panenka Janička se mnou neztratila tolik milých slov a rezavý pejsek Rexík by se mnou nešel do party. Každý jsme měli své radosti i starosti. Janička si třeba neustále hlídala sukýnku, aby si ji nezmačkala, protože si myslela, že s pomačkanou sukýnkou by ji už žádná holčička nechtěla. A vidíte, to se pěkně spletla! Ani jsme si nestačili všechno pěkně povykládat a Janičku už naše milá paní prodavačka balila do té nejměkčí krabice a ještě ji pěkně ozdobně převázala velkou růžovou mašlí. Holčička se pevně držela za ruku maminky, nespustila oči z krabice, ve které Janička určitě už měla zmačkanou sukýnku. A co na tom? Hlavně, že už budou spolu.

            Rexík byl pěkný neposeda. Kde mohl, vymýšlel skopičiny. Nechtělo se mu trpělivě čekat na jednom místě, a tak se uměl tu a tam vždycky o kousek posunout. Jak to dělal, opravdu nevím, ale vždycky měl ohromnou radost, když se paní prodavačka divila, že je jinde, než kam ho před chvílí uložila. Měl jsem ho rád a fandil jsem mu. Jednou, to zase vyváděl ty svoje kousky, mě shodil z regálu na zem. Byl jsem tehdy vážně naštvaný a zlobil jsem se na něj. Zrovna do obchodu přišel tatínek s holčičkou a klukem a vybírali pro obě děti hračky. Klučina si přál přirozeně autíčko, ale malá slečna pokukovala po zvířátkách. To mě překvapilo, většinou si děvčata rovnou vybírají panenky. Tahle byla ale jiná, a tak jsem si myslel, že už, už bych měl své jisté. Jenže to šlo těžko, když jsem byl na zemi a vůbec na mě nebylo vidět. Prohlížela si také Rexíka, to jsem měl ale opravdu velký vztek. Shodí mě na zem, kde nejsem vůbec, ale vůbec vidět a ještě teď půjde s tou milou a veselou holčičkou domů? Cítil jsem velkou nespravedlnost. Jenže nakonec to vyhrál ten nádherný šedý slon Péťa s růžovým chobotem.

        „Péťo, Péťo, kde jsou tvé sny o klučinovi, co miluje přírodu?“, vzpomínal jsem, ale Péťovi jsem domov moc přál. Věruška, jak říkal holčičce tatínek, bude Péťovi věrnou kamarádkou a já jsem si byl jistý, že spolu nakonec provedou úplně všechno, co si Péťa vysnil. Odpustil jsem Rexíkovi a zase jsme ještě byli chvíli spolu.

           S pestrobarevným nafukovacím míčem jsme si do oka nepadli. Všem svým bývalým přátelům jsem opravdu moc přál jejich vlastní domácí kluky a holčičky, ale přeci jenom jsem se cítil sám a opuštěný. Když se objevil tenhle opravdový náfuka, moc jsem vzpomínal na naše krásné společné chvíle, Rexíkovo zlobení, Janiččiny sukýnkové starosti a Péťovy klučičí sny. Byl jsem bez nálady a snad také proto jsem se vůbec nechtěl s tím strakatým míčem kamarádit. Netoleroval jsem mu jeho nafoukanost. Roztahoval se uprostřed regálu, svítil všemi barvami a tvářil se, jako kdyby byl ředitel našeho hračkářství.

              Jak už to tak bývá, někdy se všechno schumelí, že se jeden nestačí divit. To zase jednou měl ten strakáč potřebu ředitelovat, tak se naparoval a nafukoval, až se ozvala veliká rána. V regále zbylo prázdné místo, mičuda byl ten tam a my jsme měli všichni velkou radost. Dvojnásobnou. Ten náfuka jednoduše puknul svojí pýchou. Umanul jsem si, že se nikdy nebudu naparovat a nebudu pyšný. Sám jsem viděl, k čemu to vede, nehledě na to, že ani takové hračky nemá nikdo rád a nestojí o to, si s nimi hrát. Hašteří se, nepřinášejí radost, potěšení ani zábavu.

                Vlastně jsem byl vděčný, že jsem strakáče potkal. Jak jinak bych přišel na to, jaké to je, být nafoukaný a pyšný. Bez něj bych nevěděl, že to je ohavná vlastnost a možná bych i já někdy podlehl pokušení se povyšovat. Teď už vím, že o podobné záležitosti nestojím.

                     Venku se sešeřilo, blížila se tma, lidí i hraček v obchodě výrazně ubylo. Moje trpělivost už značně utrpěla, plíživě se připomínalo zklamání a smutek. Tak dnes zase nic? Trochu jsem se začínal litovat, ale potom jsem se rozhodl, že to ještě nevzdám. Ještě je šance, pořád je naděje.

                     Zvoneček znovu upozornil, že někdo přišel. Rychle jsem zamrkal, snad abych lépe viděl, snad abych zahnal slzičky a pořádně jsem se opět rozhlédl. Viděl jsem klučičí oči, které koukaly přímo na mne. Ani jsem nedutal, jen jsem se do nich díval. Objevil jsem dychtivost, radost, překvapení. Šibalské jiskřičky, hravé ohýnky a velké těšení. A obrovskou netrpělivost. Z dálky jsem slyšel jakési mluvení, dospělý hovor. Nevnímal jsem ho, nebyl pro mne zajímavý. Jak jsem se mýlil! A mýlil jsem se rád. Bylo to totiž o mně. O mně, o hnědém plyšovém kozlíkovi, co je velký tak akorát a je tu pro to, aby dětem dělal radost.

                   Další zacinkání našeho zvonečku jsem už slyšel za svými zády. Tak rychle se to seběhlo. Lebedil jsem si ve vystlané krabičce, v extra pro mne vypravené papírové taštičce, kterou pyšně nesla malá dětská ruka. A tak jsem se já, kozlík, z hračkářství v rohu náměstí našeho malého města, vydal do světa. Vykročil jsem na cestu, abych byl pro potěšení, pro zábavu, k radostem i starostem, zkrátka tak, jak bude ten můj klučina potřebovat. A to si pište, že jsem na svůj úkol hrdý a jsem odhodlaný jej splnit vrchovatě a ještě kousek na víc.

                 Prostě tak, aby nám spolu bylo dobře a fajn.