Miluju ticho

A že mi to trvalo, než jsem na to přišla.

Přišla jsem si divná, když si nepouštím muziku. Tu si přeci pouští každý. Taky se prý u ní dá relaxovat, odpočívat. Tak se to nejspíš musím naučit, když se to píše a říkají to celkem moudří lidé.  Poctivě jsem to zkoušela a připadala jsem si totálně neschopná.

Tak za prvé, že nejspíš neumím ani vybrat tu správnou hudbu. Váhala jsem, jestli mi budou cvrlikat ptáčci, bublat voda, šumět les, hrát piano nebo třeba bubny.  Ptáci mi lezli na nervy, bublání vody mě záhy přinutilo se jít vyčůrat, šumění lesa mi připomínalo vítr a ten já nesnáším. Na brnkání piana nemám trpělivost, tak snad už jen ty bubny.  Ty se občas daly, ale zase se  nehodí vždycky.  

Za druhé jsem si nevěděla rady, jak to mám vlastně poslouchat a co u toho mám dělat. Jedině zas ty bubny. Ty fungovaly jako ventil. Když jsem si u nich ještě dupla s vědomím, že šlapu na krk tomu mizerovi, co mě tak vytočil, bylo to báječný! Ale ostatní tak zvaná relaxačka mi dávala zabrat. Mám si ji pustit do sluchátek? To mi zas ty pecky v uších lezly na nervy a rušily mě. Mám sedět s rovnou páteří? Nebo bez páteře, té rovné, a jen na pohodu? Nebo ležet? Než jsem na to v ten okamžik přišla, byla jsem tak otrávená, že jsem šla radši něco kloudného dělat a celá relaxace mi byla ukradená.

To mi pak ale nepřidalo na klidu a sílilo moje zdání, že jsem vážně minimálně aspoň zvláštní. A objevilo se mnoho otázek a takových těch velmi sama sobě prospěšných hodnocení:

„Jsi nemožná, netrpělivá, nic nevydržíš!“

„Když to běžně dělají druzí a jde jim to, proč bys to nezvládla taky!“

„Hezky se soustřeď, nebuď zbrklá, zpomal a  uvidíš, jak ti to půjde!

„Proč, sakra, nedokážeš sedět pár minut u tý pitomý muziky, nic na tom není!?“

Nedokážu a je na tom hodně.

Mám to jinak. Vzdala jsem to. Takhle napsané to vypadá, jako že, jo, jasný, když to teda nejde, kašlu na to.

Nešlo to dlouho a zkoušela jsem to  taky dlouho. Vztekala jsem se a trápila jsem se. Jmen jsem si dala nepočítaně a do lichotek měla daleko.

Pak jsem objevila TICHO.

A nebudu psát, že ticho léčí….. Já to vím, jen jestli to opravdu ví také jiní? Nevím, nechť si každý vyzkouší.

Pro mě je ticho kouzelník, malíř, dobroděj. Velký učitel a nekonečný zdroj.

Z kapes svého tichého kabátku umí vykouzlit nekonečnou pohodu a podporu. Na plátno své  barevné palety maluje ty nejkrásnější obrázky přání, snů a tužeb. Z hloubky svého nitra je připraveno rozdávat podporu ve chvílích smutku, beznaděje a temnoty.

Kdo má zájem a naučí se mu naslouchat, pro něj má připraveno nespočet úkolů, které neznámkuje ani nehodnotí. Ale jen trpělivý, klidný a ochotný žák je sám pro sebe svou vlastní cestou a vlastním tempem může najít a vzít si, cokoli mu nabídnou.

A jak je to s tím zdrojem? Zkuste, pro každého je v tichu ukryto jiné tajemství. A že tam je, to podepíšu. Já jsem s ním fakt denně a mohu potvrdit, že to je zdroj vážně neomezený. Nečekejte vždycky pohodičku, klídek a otevřenou náruč. Ony tam jsou, jen leckdy je třeba se k nim prokutat.

Miluju ticho a neumím bez něj být. A nějak čím dál tím víc. Jsem v něm totiž JÁ. A to potřebuju, sáhnout si na sebe, čuchat se, poznávat a zjišťovat.

V hluku to totiž nejde. A hluku je běžně kolem mne dost. Nedělá mi dobře, ale nedá se s tím nic dělat, života běh. O to víc potřebuji vyvažovat a v tichu BÝT.

Neřeším, jak mám sedět nebo ležet. Ticho se nabízí i v chůzi, vlastně kdekoli. Zatím jsem si s ním nejblíž doma, na zahradě, v přírodě. A vím, že to největší ticho je stejně tam někde uvnitř ve mně.

Je tam a čeká, až spolu dokážeme být i tehdy, je-li venku hluk, bouře, neklid a nehostinno.

Dočká se a já se těším.

 

 

Bloumám

Lelkuju, flákám se, nedělám nic. A ještě si to užívám.

Sice tomu vůbec nerozumím, ale momentálně to jinak nejde.

Tisíckrát za den přijde: měla bych……A jak přijde, zase odejde a já nedělám nic. Samozřejmě nesedím na obláčku, nemám ruce založené a nevznáším se v meditacích. Dělám jen to, co musím a ještě vážně jen minimum.

Je třeba chodit do práce, nějak oprášit domácnost, zahradu, zkrátka běžný provoz. Ale nic víc. Nic navíc.

Někam zmizela taková ta tlačba, musy, honičky a stíhačky. A právě z úhlu pohledu věčného musím, měla bych, ještě tohle a pak tamto, se cítím, že vlastně nedělám nic a  je mi v tom nečekaně dobře.

To jsou věci!

A úplně největší legrace je, když nakonec zjistím, že vlastně stejně je hotovo vše, co je třeba. A jestli něco hotové není, tak zkrátka není. Dodělám to zítra nebo někdy.

Občas ještě propadám neklidu a nervozitě, ale protože v současném období se děje mnoho věcí a řekla bych, že na všech rovinách, rozhodla jsem se, stanovit si priority.

Nemám v úmyslu se nechat převálcovat ani nevytřenou podlahou, nevypletými záhonky a už vůbec ne šílenstvím v médiích. Záměrně volím totální pohodlíčko a lenoru a momentálně ani necvičím. Nevím, jestli mi to záda časem nespočítají, ale teď je to takhle. I kolo odpočívá a já se učím si vyhovět. Myšlenky typu, když máš takový dobrý kolo, co teda nestálo zrovna málo, měla bys na něm co nejvíc jezdit, posílám k šípku. Jedu tehdy, když se mi vážně chce, mám náladu a s neomylným cílem se stavit cestou na něco dobrého. Za odměnu!

Nedělám si hlavu s tím, že se totálně nesoustředím a zapomínám. Zatím se nic zas tak závažného kvůli tomu nestalo a věřím, že ani nestane. To spíš se párkrát proběhnu po domě, než se dostanu zrovna k té správné věci, co potřebuju a mezi tím poponesu pár jiných, abych je za pár okamžiků zase hledala. Neorientuji se v datech ani ve dnech v týdnu, nějak se mi to všechno plete dohromady. Teda kromě víkendu, ten bezpečně poznám!

Z venku to vypadá jako totální zmatek, nepořádek, nesoulad a chaos. I já se tak občas cítím. Hlavou dolů, zmatená a nesoustředěná. A protože nějak tuším, že to nepřeperu, tak se vzdávám a nechávám se pokaždé překvapit, že vlastně o nic nejde.

Že to nějak dopadne. Že stačí si jen držet ty hlavní obrysy, úkoly, potřeby a závazky. Že nejistota není špatně a není sprosté slovo. Že není třeba vypustit duši jen proto, že ostatní to mají jinak, vyžadují to jinak a moje bloumání a lelkování jim nevoní, nerozumí tomu, vztekají se a o to víc dávají nevyžádané rady, co by se mělo. Nechává mě to v klidu, netrápím se, že právě tohle jsou ty důvody, proč jim není  dobře. A  to je taky novinka!

Mnoho nového se najednou objevilo a je třeba se seznamovat postupně a pomalu. A k tomu se právě báječně hodí pohodlíčko, lelkování, odpočinek. Pozorování a zažívání. Samota a klid.

Až přijde čas, bude třeba se znovu rozhýbat  a z pohybu se radovat.

Tak do toho se fakt už nevejdu

No a co? Tak si koupím větší. Oblečení přeci.

Čyři obyčejné věty, které mi přinesly velké užitečnosti. Jenže to vážně dlouho trvalo a stává se, že přijdou chvilky, kdy si pořád nebývám tak úplně jistá. Ale to přejde. Bonus užitečnosti je určitě větší.

Ta první věta, ten fakt,  mi dal zabrat. Na dlouho to bylo to jediné, co jsem vnímala. A trápila jsem se. Na duchu i na těle. A nic nefungovalo. Kruci proč? Vždycky to šlo, zabralo !?  Vůbec jsem nehodlala připustit nějakou změnu, tak moc jsem se držela toho „ co přece vždycky fungovalo“ !! Nedám si tamto, odpustím si tohle….. ten hlásek, který mi v duchu říkal „ a proč to jako děláš?“ jsem vůbec nechtěla slyšet a posílala jsem ho k čertu.

Taky jsem se litovala a odměňovala. V dnešních časech chodí jedna složitost za druhou a aby se mi s nimi lépe žilo, tak jsem si tuhle šoupla na lítost něco červenýho, tamhle pěkně hořkou čokoládu.  A když jsem to litování tak pěkně zvládla, ještě je třeba se odměnit.  Miluju oříšky, dobré a většinou tučné sýry a to se báječně s červeným doplňuje.

Jedla jsem, aby to bylo správně, i když jsem třeba neměla ani moc hlad. Ve finále to, co jsem poslala do svého žaludku byla naprosto vzorová skladba jídelníčku, ale třeba v úplně blbou dobu. Jednoduše buď pro to, že jsem zajídala nepříjemné pocity, strachy, neklid a nervozitu. Tělíčku se to přirozeně nemohlo líbit. Nedala jsem mu čas, aby důkladně zpracovalo to, co jsem mu nabídla před chvilkou.

Vztekala jsem se. Byla jsem na sebe zlá, přísná a ošklivá. Koupila jsem si  pár věcí, že do nich zhubnu. Současně jsem si vybírala větší velikosti, protože mi v nich bylo příjemně, neškrtily. Naštěstí miluju sekáče, takže moje peněženka nekvílela a já jsem si mohla vyzkoušet obě tyhle zmatené polohy. Nekup to, když to stojí pár kaček!  A to všechno jsem už sotva nacpala do skříně. Některé moc pěkné kousky jsem ani neměla na sobě. Nevešla jsem se do nich. Bylo mi to sakra líto.

A tahle jsem blbla řadu měsíců. Nevěděla jsem, čí jsem. Ráda se oblékám, kombinuju věci, miluju barvičky, cítím se v nich dobře. Syslila jsem, co kdyby……Tohle šatečkové kouzlení byla ale jenom špička ledovce. Uvnitř, pod tím, byl opravdu velký zmatek.

Jsem ještě ta hubená holka, co je spíš kluk a podle toho se chová a jedná? Uvažuju rychle, zbrkle a neuváženě, dělám chyby z nerozvážnosti a ukvapenosti? Líbí se mi být na sebe přísná, pořád se kontrolovat, omezovat a porovnávat s ostatními? Mám potřebu se napasovat do obecně uznávaných škatulek? Trpělivost je pro mě neznámý pojem a „ŽENA“  je téměř sprosté slovo?

Nebo nechám už konečně vše volně proudit a vykašlu se na ty zatracený vzorce, zarytý tak hluboko, až bolí, trápí a obtěžují?

Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok za rokem  jsem dostala možnost si zkoušet. 

Poznávat. Brečet, zuřit, litovat se, nechápat. Oscilovat mezi oběma variantami. Vracet se a po krůčcích se soukat vpřed. Změnit práci, starat se o domácnost, zahradu, pečovat o své blízké. Měla jsem příležitost ochutnávat čím dál víc a intenzivněji, jak bolí vlastní nelaskavost, hrubost, nepochopení. Jak moc chybí trpělivé, klidné spočinutí sama se sebou, s vlastním dechem a jinak velké NIC. Dostala jsem šanci poznat tichá a klidná zákoutí vlastní duše. To ona jsou tím rádcem, přítelem v nouzi a ukazatelem směru.

Ještě je to křehké, ale už opravdu s klidem mohu říct: no a co? Tak si koupím o číslo větší. Nebo i o dvě. Však víte, jak to s těmi velikostmi bývá? Ono mi to za to stojí totiž.

Vlastní klid a sebeúcta neleží ve velikostech oblečení. Nespočívá v šablonách společnosti, okolí ani v představách našich blízkých. Jsou pečlivě ukryty za mámením a lákavým leč záludným hlasem naučeného, zdánlivě jistého a neměnného v nás. Je čas mu dát pozornost, prohlédnout jeho lež a naslouchat už jen tomu, co mi dělá opravdu dobře.

Je na čase z gruntu vyklidit skříně.

Nevím o čem...

Mám neodbytnou potřebu a hlavně chuť něco napsat. Jenže mi k tomu chybí druhá půlka. Vážně nevím, o čem by ta písmenka měla být. Celkem nová situace.

Vlastně to není tak docela pravda. Že bych vůbec nevěděla. Když se pokusím trochu rozmotat spletenec toho všeho, co se ve mně a kolem mě děje, rýsují se písmenka. Hlavně jsem nechtěla nějak přímo psát o současné situaci. Dělá to dnes kde kdo. Ono to nevadí. Jenže záleží na tom kdo, co, jak a o čem píše. A navíc já stejně už téměř nic nesleduji, takže vlastně nevím, co vše možné a nemožné je k mání.

Dneska jsem unavená. Takže jsem nejela ani na kolo. A to je teď něco, co mi dělá dobře. A když tak sedím a vzpomínám na všechny ty vyjížďky v uplynulých dnech, říkám si, to bych mohla napsat.

Jenže.....

Jak vypsat dojetí nad jarní krajinou. Tou známou, tou, kterou jezdím v létě i na podzim. Jak posdílet vděčnost, že mohu, že mám slušný kolo, že mi zdraví celkem slouží. Jak dát na vědomí navenek tu obrovskou pokoru před jejími proměnami v průběhu roku. Před její silou, přirozeností, laskavostí a přizpůsobivostí? Jak vyjádřit smutek a snad až intimní bolest z prázdného rybníčku, který byl před dvěma lety plný vody? Na druhou stranu nevím, jak zveřejnit radost z každé rozkvetlé kytičky, trnky u cesty a tolik živého zpěvu ptáků, mých průvodců.

A co stromy? Jejich napučené větve. A sveřepě se deroucí tráva z úhoru polních cest? Jak se podělit o jejich sílu, kterou jde poznat jen tam, venku, když se potkáváme.

Takže vlastně přeci jen písmenka o tom, co je teď. Protože kdyby to bylo jinak, určitě bych si tolik vyjížděk do svého okolí neužila. Co na tom, že to není tolik kilometrů, jako dřív? Hm a záleží na tom? Zatímco jsem dřív honila kilometry, tolik krásy mi unikalo. Nenapadlo by mě zastavit se a zjistit, jestli ta nádherná vůně je od trnky nebo od toho keře od vedle, co nevím, jak se jmenuje? Mám teď tolik času, že se klidně zastavím, očichám a hned mám jasno. Neposeděla bych u zatopeného lomu a nepozorovala vodoměrky, jak spěchají po hladině.

Tak jasně, chybí mi jedno točený v oblíbené hospůdce a kávička v neméně oblíbené cukrárně. To jsou ty drobnosti, kterými je třeba se odměnit za funění do kopce a bolavé nohy. Teď mi jsou odměnou sasanky, petrklíče, orseje a fialky. A na to pivo a kafe dojde zkrátka až doma. Nevadí mi to. Je to zkrátka jinak. A jestli to tak zůstane nebo to bude zase jinak, je celkem fuk. Když potřebuji cestou odpočívat a to já potřebuji, poslouží pařez v lese, kláda nebo příkop u silnice. A když pak vidím všechny ty, co kolem mne spěchají, je mi vážně báječně. Je mi fajn z pocitu, že si uvědomuji, že není kam spěchat. Že už nechci a nepotřebuji.

A děkuji za každou chvíli, za každý moment, kdy se takhle dobře cítím. Není to pořád a není to vždycky. Nevadí, to by ani nebylo normální. Teď je to tak a to je důležité.

A ještě je důležité, co si pustím do srdce, do duše a do hlavy. A proto tak ráda vyjíždím a čerpám z darů, které mě míjejí. Nebo z těch, u kterých se zastavím. Pohled do malebné krajiny nikdy neomrzí. Kopce, louky, lesy, oblaka, slunce či vítr, to vše jsou dotyky Matky Země.

Pak už stačí jen vděčnost, pokora a láska.

Pelíšková

Ještě jsem ji nikdy nepsala. Pelíškovou. Takže premiéra. O čem to vlastně bude?

Nic nového, ale nějak mám potřebu....

To mě takhle prostě obyčejně přepadl nějakej virus nebo bacil nebo co. Je to jedno, protože jde hlavně o to, vyřadit mě z provozu. On je vytrvalej, už se mu to podařilo v prosinci. Byla jsem hodná a poslechla jsem. Poslušně jsem šla k panu doktorovi a nechala si napsat neschopenku, i když jsem byla chvíli v nové práci a samozřejmě se mi nechtělo. Co by tomu řekli, jak to bude vypadat? A podobné „roztomilé“ myšlenky měly pohotovost. Jenže mi bylo neradostně, tak se nedalo nic dělat. No a co? Svět se nezbořil, práce taky ne a dala jsem se do kupy.

Zřejmě bylo potřeba situaci zopakovat. A tak ho tady zase máme. Je urputnej a vytrvalej a je mi zase blbě. A ty mrchy se zase spolčily a říkaj:

„Hm, zas je nemocná. Hm, zas za poměrně krátkou dobu. No a jak to vypadá? Není to třeba selhání? Nejsi tak dokonalá....., co když budu chybět....“

To by se jeden vážně po...! Kolovrátek je slabý odvar, vážně si daly záležet a jely a jely! Tentokrát je mi víc, než neradostně a je třeba opět navštívit pana doktora. Škoda, že nejsem polámaný mraveneček. I když to je blbost, jemu taky bylo ouvej. Vlastně obráceně, připadám si jak polámaný mraveneček. Tak, to je lepší. Něco se polámalo a je třeba to spravit. Na těle i na duchu. A jak známo, na duchu nejdřív a pak šup, tělíčko dorovná. Jenže tady máme nějaká pravidla a je potřeba to rovnání a opravování úředně posvětit, a proto se tomu říká neschopenka. Teďka dokonce e neschopenka, heč, mám premiéru.

A jak opravdu vypadá taková pelíšková?

Nejdřív mizerně. Vařím se v teplotě a bolí mi každý kousek těla. Doma se radují, protože nemůžu mluvit. Jsou vážně hnusní a jen pomalu jim odpouštím, když vidím, že tu péči myslí upřímně a jen mě škádlí. Čaje už mi lezou krkem, profláknutý Priessnitzův obklad jakbysmet. Ale pokorně držím, protože pan Priessnitz byl koumák a moc dobře věděl, co funguje. Jen škoda, že mi tu chybí ten jesenický vzduch a o té kouzelné energii toho kraje ani nemluvím. Ale nevadí, já mám dost svých vlastních vzpomínek a zdrojů přímo odtamtud, takže šup, zavřít oči, naladit se a jsem tam. Pomáhá to. Mně určitě.

Nechutná mi jíst. Aspoň zhubnu! Ten mozek je vážně už trapnej. Jako by na tom teď záleželo. Jako by to bylo potřeba. No, vlastně, trochu, na kousíček, asi jo. Upřímně, pár kilo by se šiklo. Ale tohle není ta správná cesta a já to dobře vím. Stejně tak jako stopro vím, kudy na to a proč. Mám pár kousků ve skříni a nějak se smrskly. Jsou fakt pěkný, za pár kaček ze sekáče. A mám je ráda, tak ty bych zase chtěla nosit bez toho, abych se krapet dusila. Teď to řešit nebudu, ale je možný, že až pelíšková skončí, něco se přešoupne a těch pár kilčo se samo vydá na cestu a já ve skříni objevím třeba ještě další poklady. Nebo v tom sekáči, to mě baví.

Taky mám báječnou společnost. Kočičí holky se ode mne nehnou. Ty jsou rády, že mne mají pro sebe. Rézinka ve svých osmnácti letech už toho moc nenaběhá, ale léčit umí jako za mlada. Přijde, pomazlí se, sdělí mi aktuálně, co potřebuje, pokecáme si a pak už se jen stočí na to správné místo a nechá moudře věci, ať se dějí. Věřím, že léčí i za Raráška a Betynku. I Sazinka dělá, co umí. Jenže s ní je to jinak, ale protože každá kočička léčí, tak to určitě umí i ona. Jí je potřeba nechat volnost a svobodu, pak je spokojená. Takže střídavě přichází a odchází, jak potřebuje a doplňuje spící Rézinku.

Pelíšková je ideální na to rovnání v hlavě. Všude klid, v pelíšku teplo, nikam a nic nemusím. Tak si můžu vybrat. Mohu pustit myšlenky a mozek ze řetězu a přemýšlet, přemítat, plánovat, konstruovat, spekulovat, domněnkovat a podobné záležitosti. Pak je tady možnost, že si z pelíšku udělám kámoše a když tu tak jsme, tak jen budem a uvidíme, co bude? Krásná čeština, ale vy určitě rozumíte. Volím druhou variantu. Pelíšek je kámoš, nemoc je taky kámoš. Přiznávám, tak hladce, jak to teď vypadá, to nebylo. Ale teď už je a to je ono! Ještě líp to funguje, když se mi už trochu uleví a můžu líp vnímat, co se v hlavě děje. No páni, tam je teda věcí! Je to prosté, děje se, co se dít má. K čemu by jinak nemoci byly, že ano?

A tak pelíškuju, jsem si sama se sebou, s kočkama a občas i s nějakým poznáním či závěrem. Taky s pohádkama, romantickýma filmama, hlavně žádný drama, potřebuju pohodu. Spím, kdy chci, jím, kdy chci. Léčim se, jak umím, obklady, bylinky, klid a JÁ. Hlavně to JÁ je teď důležité, a tak si spolu vděčíme za darovanou blízkost, které v normálním běžném denním rytmu bývá pomálu. A to je škoda.

Teď je ideální příležitost, proto končím písmenka a jdu si užívat tu nemoc, když už tady je. A stejně tak se těším, až už ji to přestane bavit a nebude mít důvod dál se mnou být a půjde zas o dům dál. Aby předala své poselství tam, kde to bude třeba.