Ztráty a nálezy

Kdyby to tak šlo. Jednoduše, rychle a bez bolesti.

O čem mluvím? Dřív to bylo šikovně zařízeno. Na každém nádraží a v každém větším městě jsme mohli najít okénko s kouzelným názvem.

ZTRÁTY A NÁLEZY.

A lidé ztráceli a nacházeli. A docela i poctivě to nalezené odevzdávali. Takže ti, co ztratili, většinou šli s nadějí a důvěrou ke kouzelnému okénku a našli. Rukavice, deštníky, čepice, tašky, klobouky a mnoho dalších, leckdy i kuriózních zapomenutých, ztracených či v roztržitosti odložených věcí.

S věcmi, s těmi je to jednoduché. Alespoň pro mne. Neželím, nehromadím. Ztrácím i nacházím. Jen to okénko už jaksi neslouží.

Ale co s tím ostatním? S tím, co si nosíme uvnitř sami sebe? S pocity, emocemi? Se strachy, s nedůvěrou? Nedostatkem víry, lpěním, nepružností? Sobectvím, ovládáním? Nedostatkem lásky k sobě a našim blízkým? Nepokorou a nevděkem? Vztekem, netrpělivostí, nezodpovědností? Lhaním a podváděním? Sebestředností, neochotou, závislostí?

Copak nám asi všechny tyhle „bohulibé“ vlastnosti, které bychom po opravdu upřímném pohledu do vlastního nitra našli v nějaké podobě každý sám u sebe, asi tak způsobují?

ZTRÁTY A NÁLEZY.

Jen to okénko už jaksi neslouží.

My, lidé, jsme divní. Až když ztrácíme, přicházíme na to, jak cenné bylo to, o co jsme přišli. Zjišťujeme, jak jsme byli bláhoví a považovali jsme vše za samozřejmé, běžné a normální. A tak ztrácíme.

Spravedlivě ztrácíme. Opravdu to myslím vážně. SPRAVEDLIVĚ ztrácíme vše to, co si zasloužíme ztratit. Jen k té spravedlnosti vede cesta lemovaná vztekem, křivdou, nepochopením. Probolenou bolestí, probátým strachem. Tehdy, až vztek přejde ve smíření, křivda se změní na přijetí a pochopení přinese úlevu, potom je čas na spravedlnost.

Je úžasná v tom, že platí pro každého a že dokáže vracet.

A je fajn, že to okénko už jaksi neslouží.

Kdo by v něm za nás prošel všemi našimi lekcemi? Kdo by v něm za nás získal naše zasloužené dary? Kdo by v něm byl ta SPRAVEDLNOST? Řešení lákavé, neodolatelné, ale po zásluze nemožné.

Kouzelné okénko máme každý sám u sebe. Co tedy dělat, když ztrácíme? Je to prosté. Přistupujme k němu s důvěrou a nadějí, vírou v sebe sama. Dřív nebo později, ale vždycky s pokorou a vděčností v něm lze spravedlivě najít to, co jsme ztratili.

Díky za vděčnost!

"Buď vděčný, vděčná a máš to!" radíme.

Je moc hezké podělit se o to, co se naučím, co mi funguje a co používám. Když se daří, jde to báječně!

A když se nedaří? Jak je to s vděčností?

Jednoduchá rada, úplně stejně. Jen to nejde tak průzračně, přímočaře. Rovnou a hned. Právě v tomhle může být háček, problém, zádrhel. A dojem, že to nejde, nefunguje. Že to vůbec není možné!

Není to blbost, být vděčná za to, když se nedaří? K tomu přeci patří vztek, naštvání, lítost, boj a síla! Ale vděčnost? Jako proč a na co? Nejsem žádný slaboch, aby byla vděčná za průsery, nedorazy, podrazy a všelijaké jiné trable. Na to se musí pěkně od podlahy, silou a bez váhání!

"Hlavou zeď neprorazíš!", stačí si jednoduše vzpomenout na větu, kterou už jsme určitě minimálně jednou v životě slyšeli.

A v tom to celé je. Je fajn, když to odneseme jenom boulí. I tržná rána se dá zašít, spravit a zahojit. Kdo má palici dubovou, chová se jako pařez, tomu se ta zeď nejspíš sesype a nakonec mu praskne i ta jeho palice.

A přitom stačí tak málo. Být vděčný. I za všechno to, co bychom nejradši zametli pod koberec, hodili do sklepa, vysypali do smetí. Jde to, jen to prostě chvíli trvá, než se přes ten binec k vděčnosti prokoušeme. Čím větší chaos, tím je vděčnost vzdálenější. To je v pohodě, normální. Kdo by taky hned jásal nad potopou, ohněm, ztrátou.

To nejde, není to přirozené. Až ta velká voda odnese, to co jí patří, až oheň spálí, co je nám k nepotřebě a přijdeme o to, co vlastně nechceme, jen o tom ještě zatím nevíme, pak se opatrně, zlehka, skoro nepozorovaně začne objevovat vděčnost.

Je tak jemná, tak křehká a skoro neuvěřitelná, že ji můžeme přehlédnout. Myslím, že se to nestane. Protože čím je velká voda větší a špinavější, oheň palčivější a ztráta zdánlivě obrovská, tím je vděčnost léčivější.

A ona s pokorou a ráda léčí. Zase postupně, pomalu. Nejspíš také tak, jak jí to dovolíme. Jak si sami sobě dovolíme. A my si dovolíme a rádi.

Co by tomu řekli lidi?

Moje babička byla moudrá žena. Pocházela ze Slovenska, do Prahy přišla jako mladé děvče v třicátých letech minulého století. Do služby. Umíme si to dnes představit? My, starší, snad trochu ano, ale mladší generace, ta už těžko.

Babička byla ráda, že měla kde hlavu složit, práce se nebála a těch pár korun se hodilo. Prala, žehlila, uklízela, vařila. Posluhovala, sloužila. S pokorou, s vděčností. Z toho, co jí zbylo, podporovala ve svém vzdáleném domově ovdovělou maminku a čtyři sourozence.

Sama se odhodlaně protloukala, nic jiného jí nezbývalo. S hlavou skloněnou, s poslušností a bez odmluvy vykonávala to, co jí bylo uloženo. Pečlivě, do puntíku, vždy v čas, v pořádku a bez chyby plnila přání svých zaměstnavatelů.

V tom cizím světě, daleko od domova, bez přátel a bez rodiny se tehdy musela spoléhat jen sama na sebe. Na své ruce, svoji pracovitost, smysl pro pořádek a zodpovědnost. To, co ji dělalo samu sebou, bylo tehdy potřeba někam ukrýt. Hluboko, do nitra. A ve chvílích, kdy se smutku, stesku a touze po domově už nedalo odolat, tehdy zvala své city k sobě.

Aby aspoň na chvíli utěšila samu sebe. Aby aspoň na pár minut spočinula v klidu a objetí vlastní přirozenosti. Práce jí nevadila, o to tady nešlo. Služba byla služba, ale nebyla babiččinou přirozeností. Byla nutností, aby bez nadsázky tehdy přežila nouzi a bídu, která v době hodpodářské krize byla všudypřítomná.

Nejspíš tehdy babička v sobě potačila kus sebe samé. Tu svobodnou a přirozenou část, která každému z nás dává volnost v myšlení, jednání a prožívání. A snad tehdy v ní vznikl zárodek věty, kterou pak až do konce svého života velmi často používala.

„Co by tomu řekli lidi?“

„Jaký lidi? Co by řekli? Co je komu do toho! Do čeho? Do všeho, co já dělám!“ Chce se mi křičet a vášnivě vypouštět páru nad takovou blbostí.

Dělávala jsem to dřív, jako slečna i jako dospělá žena. Babičku jsem milovala, ale tahle její věta mě vytáčela. Mnohokrát jsem necitlivě zvyšovala hlas na tu moji milou stařenku ve snaze jí přeci sakra ukázat, jak moc se plete, jak je prostě úplně mimo mísu. Silou mládí, neuvědomělou umanutostí dospělosti jsem se snažila slepě obrátit babičku na „víru pravou“. Zase jsem jednou páchala dobro.

Jen se koukla, upřela na mě své hluboké šedomodré oči a věděla své. Věděla? Ano, věděla. Byla to její pravda, víra. Dnes bychom učeně řekli „programový model chování“. Moje babička s takovým „modelem“ žila skoro do osmdesáti, kdy ji zradilo srdíčko. Z pohledu dnešní psychosomatiky ukázkový příklad.

Do osmdesátky mám ještě daleko a jsem rozhodnutá, že já svoji babičku v tomhle směru rozhodně překonám. Chce to drobnost, maličkost.

Není to tak dávno, co jsem si s plnou parádou uvědomila, jak hluboko mám i já v sobě uloženu tu nenáviděnou větu. Dokázala se, mrška, přetavit do jiné podoby, jiných témat, modelů, ale ve skutečnosti to není nic jiného.

Za každou myšlenku, kdy nedělám to, co bych chtěla dělat a podřizuji se obecnému řádu, pravidlům, názorům a zvykům, si jednoduše dosadím „ty lidi“. V každém činu, ve kterém mi není dobře, v čemkoli se necítím a co dělám jen z vůle někoho nebo něčeho jiného, tam jednoduše průzračně září cizí názor. Každý krok, který mě odvádí od vlastní přirozenosti, touhy a podstaty, je veden tím „co se má“.

S vděčností vzpomínám na milovanou babičku. A na všechny ty, kteří tu byli přede mnou a otiskli ve mně své stopy. Ať jsou jakékoli. Ty dobré mě přirozeně vedou životem a dávají sílu změnit ty, které mi způsobují potíže a těžkosti.

Změna se dá udělat vždycky, takže nakonec je všechno tak nějak v pořádku. Mějme v úctě naše předky a věřme si, že když přijde ta správná chvíle, můžeme přetvořit tu část jejich odkazu, která nám už neslouží a je pro nás k nepotřebě.

Držím, držím, nepustím

A ještě ke všemu nepřijímám. A jako bonus se vztekám. Prémiově se lituju.

Ona by jedna disciplína stačila, jenže většinou přichází ještě v nějaké podobě některá z jejích rodných sester, či „dobrých“ kamarádek.

Já to většinou umím v parádní, jak již výše zmíněno, prémiové, kombinaci. Jsem Lev, tak si to dávám naplno. Když už, tak držím pořádně, o puštění ani řeči. A kdo mluvil o nějakém přijímání? Jedině tak pustit páru, vztekat se hezky po královsku, aby to nebylo k přehlédnutí. Od plic a od podlahy zařvat a seknout drápem. A když to náhodou tak úplně nevyjde, trochu lítosti to spraví taky.

Neulepšilo se mi? Je mi stejně blbě nebo ještě hůř? No jasně, že mě to štve. Vůbec nepřipouštím, že by TO mohlo být jinak. Změna? Něco jinak? Prosím vás a proč? Je mi sice na nic, ale TO se srovná, přejde. Nevidím, neslyším, trápím se a čekám.

Na co? Až se TO vyřeší? Až mi bude ještě hůř? Až dostanu přes prsty, ránu do hlavy? Nebo se dostaví nějaké jiné jemnější či důraznější upozornění? A ono spolehlivě, naprosto jistě přijde. Někdy jen v podobě docvaknutí v hlavě, jindy, když držím opravdu odhodlaně, jednoduše použije razantnější metodu.

Nevidíš, nechceš vidět, je ti na nic a stejně jsi jak zalitá do betonu? Neuhneš ani o kousek, i když funguješ se zataženou ruční brzdou a se skoro prázdnou nádrží? Kampak bys, děvče, chtěla asi tak dojet? Už takovou dobu stojíš na stopce a furt ji nevidíš? Tak ti ji ukážeme, postaráme se o tebe, abys mohla přehodit kvalt a pokračovat v cestě. Abys TO konečně viděla a třeba se pohnula jen o kousek. O malý kousek, pidikousek. I ten je dobrý, abys mohla aspoň trochu nahlodat ten svůj beton. Až se ti začne sypat, uvidíme, jestli na něm budeš dál tak tvrdošíjně trvat. Jestli se budeš i nadále držet zuby nehty, vztekle povykovat a umanutě se litovat.

Nebývá TO vždycky tak dramatické. Ale je fakt, že ten princip je pořád stejný. Nevidíš, neslyšíš? Nevadí, spolehni se, že dostaneš šanci, aby se ti rozjasnilo.

Když jsem dlouho nejenom neslyšela, ale taky nevnímala a byla jsem jedinečným kandidátem na bílou hůl, dostala jsem šanci. Je to už řadu měsíců zpátky, ale trvá stále a já se jí nepřetržitě držím. A ráda se jí držím. Tady je správně, že nepustím. Ruční brzdu jsem povolila, stopku mám za zády a palivo pro další kus cesty se pomalu doplňuje. Vztek mi slouží jako hybatel a s lítostí bývám kamarád jen na nezbytně nutnou chvilku. Nejsem neomylná a malé „fňuk“ si klidně dovolím. Je to taková naše společná hra o vlku a koze. Já jí dám prostor, cvičně se polituju, postěžuju a vím, že je mi to stejně houby platné. Uleví se mi a jedeme dál.

Držím, držím, nepustím !?

Jak kdy. Uvnitř sebe všichni dobře víme, které TO držení je správné. Kdy je fajn se držet jako klíště, protože pustit tuhle šanci by byl hřích. Chyba, která by se určitě dala napravit, ale stála by na příště víc času, energie, úsilí a moře dalšího. Co je naopak fajn pustit co nejdřív, abychom zase nevynaložili zbytečně času, energie, úsilí a moře dalšího :-).

Na CO?

Přeci na TO, abychom potom nemuseli čekat na tu šanci....

Přeji nám všem, abychom správně drželi, tam, kde je třeba a dokázali včas pustit, když je to nutné a nezbytné.  

Kdyby sis oči vyplakala

„a jako moře byl tvůj žal, nikomu tím nepomůžeš, život půjde dál...“, zpívá krásně ve své písni Karel Gott.

Je to pravda a není to pravda. Podle mne.

Ten Pan Zpěvák má velkou pravdu v tom, že život půjde dál. Půjde dál svou vlastní cestou a odnese to, kvůli čemu dnes pláčeme. Ten důvod, bolavý, těžký, smutný časem překryjí dny, týdny, měsíce nebo i roky. Každopádně se změní, pokud nezmizí docela. Možná si na něj už nikdy nevzpomeneme, zůstane třeba jako lehký stín nebo bolavá vzpomínka. Ale řeka života plyne svojí cestou a její proud úplně přirozeně dělá to, co je správné.

„Neřvi, kluci přece nebrečí!“, jak častá věta, kterou pronášejí zejména tatínkové ve snaze zocelit svého potomka, aby z něj byl přece kus chlapa.

A kluk opravdu nebrečí, ani nešpitne. I když to odřené koleno docela bolí a štípe.

„Taková prkotina, to přeci vydržím, když to táta říkal“, vtlouká si do hlavy, zatne zuby, sevře dětské pěstičky a je rád, že tátovi vyhověl. A pak je ještě párkrát za hrdinu, i když v jeho bolavé a třeba už dávno ne tak malé dětské duši je teskno a smutno.

Holčičky jsou na tom zdánlivě snad o trochu lépe. Těm se možná pláč toleruje, ale zhusta jsou to ony samy, které si to nedovolí. Snad proto, že je tenkrát, kdysi a ony už ani nevědí, kdy to bylo, nikdo neslyšel. Nepřišel je utěšit, ukonejšit. Zůstala jen ta původně malá holčička sama, jenom s tím, co tehdy tak moc bolelo. Byla by blázen, kdyby do toho šla znovu. Raději zatne zuby, odežene slzy z pod víček a je tak silná! Jednoduše to zvládne a vydrží. A pak ještě mnohokrát v životě, prostě tak, jak je potřeba.

Kdyby si ten klučina mohl dosyta obrečet svoje rozbité koleno a ta holčička vyplakat aktuální bolest, zahojili by si oba své rány včas. Dětské slzy by v pravou chvíli odplavily to, co je zrovna potřeba. Pomohli by sami sobě a nepěchovali a nevrstvili by bolavé chvíle jednu na druhou.

A že se těch chvil dokáže nastřádat. Celá životní pyramida by se z nich dala postavit. Kluk i holčička jsou dávno dospělí, mají svoje děti. A je otázkou, jak to mají ony?

Ale pláč může pomoci. Dovolme si plakat.

I když už jsme velcí, dospělí. Vždycky je co uzdravovat. Pomozme sami sobě, klučinovi i holčičce v nás. Zaslouží si to a vrátí nám to.

Brečíme – li vzteky, z lítosti, z pocitu oběti a s nálepkou „já chudák, nikdo mi nepomůže“, nepomůže tenhle pláč ani nám samotným. Když si urve sám pro sebe větší prostor, než je nezbytně nutné, zapasuje nás ještě hlouběji do propadliště vzteku, zlosti, ubohosti. Promění se v obludu, která nás pomalu, ale jistě bude užírat.

Takže co?

Vyplakat bolest je léčivé, vyplakat vztek stejně tak. Jen si musíme dát pozor, abychom neživili obludu.

O šuplíčkách v hlavě

Pořídila jsem si do hlavy šuplíky. Musela jsem. Měla jsem ji už tak přeplněnou, že hrozilo, že mě mé myšlenky, nápady, tipy a postřehy totálně převálcují. Skákala jsem z jednoho na druhé a samozřejmě nikdy jsem pořádně neskočila. Nebo skočila, ale nedopadla. Nebo dopadla a natloukla si. Vždycky jsem se na chvilku zastavila, podívala, zamyslela a šup, už jsem zas byla jinde.

Jiný nápad, z jiného úhlu a ten předchozí odplul kamsi do neznáma. Nedokázala jsem ho uchopit a to, co jsem chtěla doplnit a změnit, jsem si pamatovala jen z půlky. A ten zmatek, chaos a nepořádek se zvyšoval přímo úměrně s tím, co všechno se mi momentálně honilo hlavou. Samozřejmě včetně aktuálních postřehů dění kolem sebe, ze kterých jsem už v duchu chystala příští blogové články.

Připadala jsem si hodně mimo. Nesoustředěná, roztěkaná, rozevlátá. Vzteklá, netrpělivá, neuchopitelná. Tisíc a jedna myšlenka mi rejdily v hlavě, běhaly kolem dokola. Vířily, vznášely se, přicházely, odcházely, mizely a vracely se.

Mátlo mě to a znepokojovalo. Čím víc jsem se snažila to celé nějak uchopit a zpacifikovat, tím víc všeho bylo.

Hrnečku vař! Tohle je naprosto výstižný termín. V mojí hlavě se zkrátka vařily, bobtnaly a kupily myšlenky bez jakékoli kontroly. Kdybych tak tenkrát přišla na tohle podobenství, třeba by stačilo vypůjčit si ono známé: „Hrnečku dost!“ a bylo by po problémech. Uvařeno, snědeno, pochutnáno!Jasno, spokojenost, klídek.

Jenže mi to nenapadlo a hrnek vařil, co to dalo. Žár, dým, přetlak, fujtabl! Děkuju, nechci!

PRÁSK!

To mi nepraskla hlava, ale dostala jsem spásný nápad. V hodině dvanácté, v poslední chvíli, kousek před výbuchem.

Pořídím si šuplíky. Pěkné, bytelné, fortelné. Pečlivě, poctivě a důmyslně vytvořené. Neotálela jsem a šla na věc.

Čapla jsem jednu myšlenku za druhou, přidala k nim rozdováděné nápady, pádící postřehy a bez velkého dumání jsem je řádně sázela do jednoho šuplíku za druhým. A těm, ve kterých byly ty nejbujnější obsahy mé mysli, jsem ještě přičarovala kovaný zámek. S klíčem, kterým jsem s gustem a s potutelným úsměvem s velkou chutí svědomitě otočila. Na dvakrát!

A BYLO!

Jasno, spokojenost, klídek. Teď už ano. Ten chaos, kdybych se nestyděla, napsala bych „bordel“, v mé hlavě má konečně řád a systém. Už nebublá, nevzdouvá se, nezahlcuje mne a nežije si vlastním životem. Nevládne on mne, ale já jemu.

Když chci a potřebuji, pomalu a s klidem otevřu příslušný šuplík, opatrně vytáhnu to, co ukrývá a společně se dáme do práce. Kouknem, co se změnilo, co je jinak. Nebo naopak, co se drží a co o změně nechce ani slyšet. Když to jde a jsme v souladu, jdeme společně dál. Tvoříme, upravujeme nebo také rušíme a začínáme znovu. Někdy to nejde po dobrém ani po zlém. To potom obsah uložím opatrně zpátky, šuplík zavřu a nechám ho jeho osudu. Na někdy, na pak.

Vždycky je a bude nějaké potom. Třeba jinak, než bych si přála, ale JE. A moje šuplíčky mi poslouží tak, jak potřebuji. A když se mi zdá, že je tak trochu klídek, strnulo a šero, pro legraci je trochu provětrám, pootevřu a pozvu jejich obsah k sobě.

A rázem je co dělat. S lehkostí, s radostí a inspirací.

Ahoj Stíne!

„Ahoj Stíne“, řekla jsem váhavě a nejistě jsem čekala, co bude.

Jinak to nešlo. Byl tak urputný, tolik hodin a dní se snažil, abych si ho všimla.

Bylo mi mizerně. Vztekala jsem se, dělala jsem všechno možné, aby mi bylo líp. Nebylo. Nemohla jsem spát, nechtělo se mi jíst, nemohla jsem se soustředit. A protože jsem se nemohla soustředit, chaoticky jsem lítala od jedné činnosti ke druhé v domnění, že už „to bude ono“.

No jasně, nebylo.

„A hele, myslíš, že si to vybrečíš?“ To řekl kdo? Já nebo on? Vlastně je to jedno. Protože vzteky opravdu brečím, zbývá si ještě dupnout jak to malé dítě?

Dítě? Malé dítě?

Zpozorním. Vzpomínám. Škola, asi základka, klidně by to mohl být i gympl. Skoro se dusím, něco mi nejde. Matika, nebo snad Šárka od vedle dostala lepší známku a mně je rázem hůř a hůř? Na tom nezáleží.

Cítím se provinile, ZASE jsem to zkazila. A vztek už jede v doprovodu lítosti, jak dva nerozluční kámoši. Zabydlují se ve mně a dělají, co umí. A umí to výborně, jde jim to jedna báseň. Jak by také ne, když kvůli tomu tu jsou. Hezky poctivě nahlodat, rozebrat, rozcupovat na pidikousíčky.

„Ještě pochybuješ, ale to je málo, musíš víc. Šárka dostala taky jedničku z češtiny a ty dvojku. Stejně je lepší, i když přes kozu zdaleka tak nepřeskočí, jako ty. A že na lyžáku byla ve slalomu až daleko za tebou? Hm, to už je dávno, to se nepočítá!“

Dobře, aspoň vím, odkud vítr fouká. Kouknu na Stín.

„Ty teda vypadáš,“ pronesu nahlas a pozoruji, jak se nafukuje. A jak se tak pořád víc a víc nafukuje, stoupá i můj vztek a zase mám pocit, že se zalknu a udusím.

To se mi nezamlouvá, chce se mi volně dýchat a ještě hodnou dobu tady pobýt. Tudy cesta nevede.

Stín JE a čeká. Popadám dech a snažím se jej zklidnit. Proklínám všechny zaručené dýchací a meditační techniky. Kašlu na teorii a jen dýchám a dýchám a dýchám.

Funguje to! Pomalu se přestávám klepat, nedusím se, už jen občas vzlyknu a vztek mizí. Líbí se mi to a pátrám, kde se bere ta změna.

Stín JE a čeká. Přestal se nafukovat. Vím, že tu je se mnou, ale už mne tak neděsí. Proč tu je a co tu dělá?

„Nic není jen tak, to přeci víš. Snaž se trochu,“ domlouvám si. Tak se snažím, ale opravdu jen trochu. Spíš si užívám tu změnu, volnost dechu a klid v těle. Pomalu zkoumám pocity a dovolím myšlenkám, aby je něžně doprovázely.

Objevuji dávnou bolest a pátrám, kde se vzala. Cítím malou holčičku, její smutek, opuštěnost, osamělost. Vybavuji si její snahu, se kterou pilně v první třídě psala do nové písanky své první písmenko. Kouzelné Áčko.

Šestiletá Romanka sedí na židličce a obyčejnou tužkou se pečlivě snaží vykouzlit to nové písmenko. Je rozechvělá a má strach, aby se jí povedlo. Snaží se co nejvíc, tak nejlíp, jak to jde, jak to umí. Nechce zklamat paní učitelku a chce si zasloužit jedničku.

Jednička se nekonala, ani dvojka. Na konci stránky se červená velká pětka!

„Jak to!? Tolik jsem se snažila. Je to všechno tak nové, nezvyklé, líp to neumím.“ Všechny Áčka spolu s červenou pětkou se rozmazávají pod proudem slz. Mám vztek. Na sebe, na paní učitelku, na všechny! Dusím se, mrsknu tužkou o zem a vzlykám......

„Ahoj Stíne! Vítám Tě a děkuji ti za Tvou službu. Děkuji za světlo, které jsi poslal do mého bolavého srdce. Děkuji za osvícení staré bolesti. Už na ni vidím a vím, že není třeba se jí bát. Ještě potřebujeme s malou Romankou trochu času, abychom ji doléčily. Těším se na naše povídání, rozumování a společné chvíle. Teď ještě nevím, jak přesně budou vypadat, ale jsem si jistá, že to zvládneme.“

Až přijdeš příště, budu vědět, že vlastně přinášíš dobré zprávy, i když se to na první kouknutí nezdá.