Moje milá transformace

Dáváš mi zabrat. Nesnáším Tě. Někdy. Vítám Tě. Někdy. Jsi drsná, bouřlivá, drtící, bortící. Prostě se přiženeš, nekoukáš nalevo, napravo a bereš si, co Ti patří.

A co Ti vlastně patří?

Všechno! Všechno, co není v souladu. A s čím, kruci? Ptám se tisíckrát dokola. Jako kdybych to nevěděla! Vím, někdy i cítím. A to je důležitější, cítit je to pravé. Vědět až pak, až se přežene bouře emocí, pocitů, stavů.

Už nechci teorie. Aspoň teď ne. Potřebuji Život tak, jak jde, běží a pádí v kontextu všeho, co se děje. Není to o tom, že už toho vím dost. Naopak, mívám dojem, že nevím vůbec nic. Začínám to vnímat jako normální. Co je dnes, zítra neplatí a obráceně. Tak proč se zatěžovat teorií, když jen ve cvalu obyčejných dnů lze tu teorii žít.

Jednoduchost, obyčejnost, přirozenost. Přímost a jasnost. Přítomnost, trpělivost, odevzdání. To je cesta, která mne vede. Je nová, nezvyklá. Někdy skrytá víc, jindy září jasným světlem a zve k pouti, radostnému vykročení. Někdy jdu lehce, poskakuji, jindy klopýtám, padám, bloudím a hledám. Nahoru, dolů. Do kopce, údolími, sluncem, deštěm, bouří i mlhou.

Ale jen tehdy dáváš! Rozdáváš s radostí, plnými hrstmi, co hrdlo ráčí. Nabízíš s lehkostí, pochopením, s ochranou a podporou. Odkrýváš a ukazuješ a s laskavostí držíš záchrannou síť.

„Pojď !“ zveš.

„Vykroč, nenechám tě upadnout. Bojíš se, pláčeš, odmítáš, nechceš! Ale jdi ty, chápu tě, rozumím ti a vím, jak to bolí. Jen projdi, s nádechem projdi, jsem tu pro tebe. Někdy je to chvilka, jindy to trvá déle, ale slibuji s jistotou, že se pokaždé vyjasní. Třeba na kousek, ale i ten malý střípek poznáš. Věř mi, půjde to. Ono už to jde, mění se to. I ty to vidíš, jen stále spěcháš. I tomu rozumím, ale neuspěcháš, co postrčit jednoduše nejde. Vím, stojí to mnoho sil, chvíle pro nádech a odpočinek bývají krátké. Využij je. Zůstaň v klidu, odpočívej, dej si čas a prostor,“ mluví takhle občas ke mně.

No, spíš mám potřebu to tak dát do písmenek, ale proč by nemluvila? Má co říci, tak ať se projeví. Je fajn si s ní občas pokecat.

A tak si spolu jdeme už drahný čas. Jako všichni, jako každý z nás. Každý po svém. Někdo bere to, co nabízí, další se brání. Bojí se, pláče a nemá sílu opustit své jisté. I za cenu toho, že už ta jistota dávno zmizela, prostě tu není. I tak je to v pořádku. I já nemám sílu na určité kroky, a tak ráda bych našla aspoň kousek jistoty.

Tuším, že není kde brát. Jen zkrátka neumím tak jednoduše a rychle přehodit výhybku. A pak zákonitě přijdou chvíle, kdy se trápím, bojím a pláču. A co, tak ať!

Bereš i dáváš, a tak to je!

Dělej, prosím, dál, co je Tvým úkolem. Stejně si budeš dělat, co uznáš za vhodné.

Tak jo!

Nebudu říkat, že vše zvládám. Ale vůbec ne! Neumím s jistotou říct, že jsem v klidu se vším, co se děje. Jen si beru to, co je moje. Krok za krokem, jak to jde. A co neovlivním, to Ti nechávám. Nemám potřebu kormidlovat druhé, ať mi jsou velmi blízko, či se nacházejí na druhé straně světa. I těm přinášíš a bereš. I oni mají šanci poznat cenu Tvé záchranné sítě a využít ji. Nemám potřebu stále pátrat po důvodech, příčinách. Ruší mne to a příliš odvádí od sebe samé. Ubývá stálá snaha někam směřovat, běžet k cíli, podávat výkony. Nebaví mne to, unavuje a dělat to už nechci.

Více ticha, klidu, samoty a spočinutí, to jsou moje aktuální potřeby. A kdyby nic jiného, to jsou dary, které jsem od Tebe dostala. Pro mě jsou úžasné, nebývalé a s velkou vděčností je přijímám.

A když to tak půjde dál, mám se opravdu na co těšit!

Utíkám

Utíkám

Ke dvojce červeného, ke kafi, k čokoládě, na kolo a do lesů. Na pořadí, intenzitě a významu fakt nezáleží.

Chytré poučky a řeči říkají, že utíkat se nemá. No, nemá, to je pravda, nic to neřeší. Ale podle mne, když je tlak opravdu velký, nesnesitelný a na doraz, já si klidně a jednoduše zdrhnu. Mám to vyzkoušené.

Je to moje soukromá revolta, vzbouření, úprk, momentální úleva. Kdy?

Když už mám po krk všech teorií, doporučení, rad a rozebrání. Ok, jasně, může být, ale momentálně jsem v presu, pod tlakem a potřebuji uvolnit. Jakkoli, vše je dobré a vše ostatní prostě počká.

S chutí si dám všechno to, co normálně nedělám. Proč?

Běžně jsem tak nějak při věci, tuším, co je a co není třeba, co mi dělá a nedělá dobře. Nějak se mezi těmi mantinely pohybuju a balancuju. S větším či menším úspěchem, ale většinou se trefím.

Tehdy, když je tak zvaně na husto, události se valí jedna za druhou a zlomyslně se dotýkají těch nejslabších míst, o kterých snad jen tuším, že někde jsou, natož abych je dokázala opravdu uchopit, tehdy se učím.

Učím se pozorovat, nechat tu dusivou, leč poučitelnou věc plynout, projít a působit. Běž si, běž, dělej, co umíš, nějak to dopadne, něco to přinese, něco si vezmu. Nádech, výdech, pod vlnou, co se převalí, stejně víc nezvládnu.

Jedna, druhá. Někdy stačí, jindy se nejde dopočítat. Už dost ..... a přijdou další, nepočítané. Nadechni, vydechni, nech je převalit, víc nezmůžeš.

Tehdy přijdou ke slovu užitečné berličky. Původně vyčítané, dříve kritizované, minule nenáviděné.

Jak jsem ráda, že jsem je dokázala přijmout a používat. Jedna hlava sedmihlavé saně dolů! Snaha dělat všechno správně se hroutí. Sláva, třikrát Sláva!

Kdo opravdu ví, jak mi je? Co nesu a co jsem? S čím se potkávám, do jakých hloubek klesám, co mě tam čeká a jaké poklady vyzvedám? Co to stojí, kudy vede cesta a jaká doopravdy je?

Nikdo jiný, jen já sama. A někdy ani já nevím, jen tuším, vnímám, cítím a nechám se vést. Jinak to nejde, je třeba se vzdát kontroly, protože už tu není pro ni místo.

Jak nezvyklé, obávané a těžké. Nové, bolavé a až pak, někdy....snad... milované, uchopitelné.

Jenže je třeba projít nejistotou, strachem, obavami. Slzami bolesti, minulých traumat, slabostí, vzdáváním se a opakovanými návraty.

Suď nyní Ty, kdo vždy víš a znáš, kudy vede Tvoje cesta. Bez pochybností, bez tápání. Bez omylů, bez odboček, vždy rovně a přímo. A je to opravdu ta jediná a správná?

Vítám a přijímám svoje berličky. Je třeba jim dovolit, aby pomohly tehdy, jsou-li žádané. S potěšením a na místě. Tady je prostor pro kontrolu. Ony potřebují prostor tehdy, když je jejich čas. Využívám a používám je, ale není jejich úkolem nabobtnat do rozměrů větších, než je aktuálně třeba. Včas je třeba zavřít džina zpátky do jeho lahve. S poděkováním a úctou. To je jeho úloha a pokud dovolíme, splní ji parádně, se ctí a velmi užitečně.

Dvojky červeného tedy nepočítám, čokoládu mám vždycky po ruce. Kafe se také většinou najde, na kolo při současném suchém počasí můžu téměř kdykoli a lesy mám tím pádem na dosah.

Nemám se já vlastně báječně?

Možná to není dokonalé,

ale je to moje.....

A co vlastně? Ten Pocit. Najednou se objevil. Neznámý, známý. Vytáhl mě z postele, abych se ho pokusila zachytit. Vlastně ne, je to jinak.

Už tu se mnou byl, už jsme se poznali, jen bylo třeba se navzájem doladit. Naladit, spojit. Očuchat, poznat a zažít. Abych pak mohla, s rukou pořád ještě v ortéze, nehybnou a poslušnou nepohybu, přeci jen napsat pár písmenek.

Mít něco vlastního! Třeba jen Pocit! Jsou tací, kteří neporozumí a je to správně. Netuší, co mají. Nezávidím, přeji. Ale stejně, pro mě se to rovná malému zázraku – vědět a mít jistotu, že něco je v pořádku. I když jde „jen“ o Pocit.

Ten je totiž moc důležitý. Je to kompas, ukazatel směru. Není to věc, hmota. Ta je možná jednodušší. Zdánlivě. Dá se na ni sáhnout, ohodnotit, oznámkovat.

Co s Pocitem? Je lehký jako vánek, i když ve své síle dokáže být velmi důrazný a pravdivý. Nezachytíš, uteče ti mezi prsty. Možná se vrátí, možná ne. Je třeba být u sebe, abys ho chytil a vnímal. A to vyžaduje klid, trpělivost a cítění.

Sebe sama. Není jinde, druhý ti ho nepřinese, u jiných ho nenajdeš. Čeká na setkání. Až budeš připraven, až budeš připravena. Ne dřív, ne později.

Je můj, je tvůj. Pro mne, pro každého jiný, ten nejsprávnější. Klíčový okamžik, záblesk jistoty, paprsek, který nese sílu, křehkost, pochopení a odhodlání. Rozhodnutí.

Pro nás, co si nevěříme a hledáme hlouběji než ti druzí, malý zázrak nedozírné hodnoty. Není třeba řešit hned. Počkej si, už víš, jak to bude.

A kdy to bude? Poznáš ten správný čas. Poznáš, kdy se vše dá do pohybu tak, jak potřebuješ, aby se Pocit zhmotnil v realitě.

Nevadí, že teď nevím, jak to udělám. Vím, jak to cítím a to mě vede. Nezvyklé, nejisté, stále ještě. Jen vím, že je to nejistota nového. Je přirozená, nové věci bývají nezvyklé a nesou strach a obavy. Stačí se vrátit k Pocitu. Hýčkat ho, být s ním. Neopouštět se, být spolu. I ve strachu a obavách. Mají své místo, své právo na bytí i na nejistotu.

Dovolím jim to. Ruku v ruce s Pocitem. S tím svým. Protože ten už nedám, nenechám si ho vzít. Je tak z daleka a přitom tak blízko. Pochází z nehmotných sfér, říkejme jim jakkoli. Jen vím jedno: i on zná můj strach, patří k sobě. Kdysi a kdesi dávno byly oba spolu. Tak jako Já. A cestou jsme šli každý jinudy, abychom se zase potkali. A to se právě děje....

Celistvost, Jednota....

Velká slova. Mně stačí, úplně pro teď stačí, že jsem ho našla. Právě teď, snad včera, nedávno, ale jsme tady.

Pro pár dalších obyčejných dnů. Pro pár dalších rán, večerů, nocí. Jaké budou, netuším. Jaké bych si je přála mít, tuším. A jak to dopadne?

Nechám se překvapit :-)

Chvála pomalosti

To teda ano. Děkuji, děkuji, děkuji.

Když jsem posledně psala o vykolejení a postupném vzdávání se aktuální situaci po operaci kolena, netušila jsem, co objevím. Co dostanu a co přijde.

Já, zbrklík, netrpělivec, rychlík a spěchavec jsem byla užitečně zpomalena. Nikoli zastavena, ale ta výhybka se přehodila na minimální rychlost. Pidirychlost.

Hlava jede postaru, tělíčko brzdí. Co z toho asi tak může být? Nejdřív vztek, zmatek, lítost, ale pak se začalo něco dít a bylo toho mnoho.

Autobus ani metro nedoběhnu, po schodech co krok. Jen tak si vyběhnout na nákup? Musela bych být chobotnice, abych mohla držet berle a ještě nakupovat. V kuchyni s vařením je to stejné. Každá běžná, obyčejná drobnost je problém, obtíž.

Tak se zpomaluji. Pozoruji, vnímám a přemýšlím. Co mohu a co ne. S čím si vystačím sama a kdy je nutné si říct o pomoc. Kroutím se, šklebím a tolik se mi nechce. Říkat si o pomoc, zpomalovat a brzdit. SAKRA!

Mám jedno velké přání. Zase běhat, jezdit na kole, jet do Jeseníků, obyčejně být v pořádku. Jít na procházku, do lesa, na nákup.....dělat ty prosté, jednoduché věci, které teď nejdou. Jaro se blíží, zahrádka čeká a hlava modeluje scénáře. Přirozeně, že ty nejhorší.

Tak krásně se všechno potkává. Kecy v hlavě, pochroumané kolínko, přání, očekávání. Navyklá rychlost v myšlení a jednání s realitou pomalosti a omezení. Belhám se naším domem, svým pokojem, kuchyní. Poskakuji po jedné. Polehávám, ano, brzdím, zpomaluji. Jasně, že nedobrovolně! Dobrovolně bych to neuměla.

Vnímám, co všechno je vlastně zbytečné. Udělat ještě to a tamto, stihnout něco, co jistě počká. Co se v módu pomalosti jeví jako nedůležité. Překvapuje mne, kolik toho je. Jak moc dokážu sama sebe honit do věcí, na které je možné se jednoduše vykašlat. Dát přednost kolínku, cvičení a všelijakému jinému opečování. To je teď důležité, chci přeci být v pořádku, že jo!?.

Pozoruji, jak moc mám – máme v hlavě zakořeněno, že když jsem přece doma, tak je třeba dodělat všechny resty, které se jindy, za běžného provozu nestihnou. No nazdar, to je tedy věc! A proč bych to měla dělat? Proč jsem doma? To není dovolená ani jiné leháro, abych plýtvala silami. Jsem doma z úplně jiného důvodu. Mám problém a ten je třeba řešit. Tomu je třeba se věnovat, tam jsou očekávány mé síly.

Já vím, že tenhle stav je jen dočasný, že si dám kolínko do kupy a ještě dostanu šanci zúročit všechno, co teď se mnou je. A za těch pár týdnů už mohu vidět, že ono zpomalení se ukazuje jako báječná věc. Přináší jiné chutě, vůně, nadhledy i podhledy a jinaké užitečnosti. Baví mě na tom zjištění, že zrychlovat už nehodlám. Není totiž kudy a kam.

Krok sun krok, postupně, jedno po druhém. Pro někoho normálka, pro mě dar a klenot ukrytý v jedné operaci. A to ještě zdaleka není vše v normálu, ještě mě pár týdnů maximální pomalosti a objevování čeká.

Těším se, protože pidirychlost je fajn :-). Jsem jako ve vláčku, který mě veze barevnou krajinou a když se mi chce, vystoupím. Očichám kytičku, napiju se z potůčku, zamávám sluníčku, lehnu si na louku. Ale taky může přijít déšť, vítr a mraky. V pomalosti se tohle všechno nějak líp uchopuje, užívá a přijímá.

Pavučinka harmonie

Je neskutečně křehká. Zkrátka jako pavučinka, kterou chytrý pavouk splétá a přesně ví jak. Někde jsem četla, že je pavučina pevná. Asi ano, když dokáže být takovou pastí pro mouchy a jiný hmyz. Křehká a pevná. To se přece nevylučuje.

K pavučince mě aktuálně přivedla operace menisku. Je ještě čerstvá a už dokázala přivát a zase odfoukat takové množství emocí, že se mi nechce věřit. Jenže mám smůlu, ať chci nebo nechci, byly, jsou a ještě tady budou.

Pche, taková banalita. Nic jiného to být nemůže, když mě druhý den pustí domů, přece.

Pustili a pořád jsem byla v klidu. Nic moc nebolelo, pelíšek a domácí péče na mne čekaly, to sfouknu.

Stačilo pár hodin a všechno bylo jinak. S berlemi ještě neumím ani pořádně chodit a jen tak u nás doma seběhnout po schodech zkrátka nejde. Vlastně nic normálně nejde. Jsem chycená v pasti vlastní rychlosti, spěchu, samostatnosti a suverenity.

Nejde jen tak vyskočit, uvařit si kafe. Jak asi ten hrnek přenesu, když nemám volnou ruku? Jak vůbec někam dojdu, když se mi všechno plete. Zdravá noha, nemocná a obě ruce, které teď mám jen pro ty nové klacky, abych se vůbec mohla hnout.

Kdybych mohla, vzteky bych se přeskočila. Přeskakovat delší dobu nebudu nic, ale vzteku, lítosti, podrážděnosti je to jedno. Ty přišly první. Bez ohledu na to, že operace bylo jediné rozumné řešení jak se „vrátit zpátky přes kaluže“, jsem vůbec nevěděla, co s tím velkým vzdorem mám dělat.

Poučena, jsem se snažila nedělat nic. Prskal, bublal, vířil a vplétal se do naší komunikace. Bylo to jak na minovém poli. Dobře míněné otázky, jestli něco nepotřebuju, mě vytáčely a přinášely mé vzteklé odpovědi. Třaskavá směs nejvyšší nebezpečnosti.

Ty jo, mě to snad sežere, hloubala jsem a pozorovala, co je za tím. To přeci není normální. Normální v tuto chvíli není nic, protože se nemůžu normálně pohybovat, normálně si uvařit kafe ani to normálně rozchodit.

Ublíženě a vztekle jsem se stáhla do postele, vzala si plyšáky, přišly kočky a bylo!

Třesklo to, prásklo to a lítalo jedno za druhým.

Ta bolest přišla zdaleka. Nevím odkud, je to jedno. Opuštěná, nemohoucí, zklamaná. Sama. S vědomím, že to MUSÍM unést, ustát, zvládnout. Děs a hrůza z vlastní křehkosti, zranitelnosti, prosté obyčejnosti. Neuchopitelnost jednoduchosti a laskavosti. Zmatený vír emocí zblízka i zdaleka, které se právě potkaly a rozhodly se vynést ven něco, k čemu je třeba velké síly.

Ve smyslu plynutí, neřízení, bez kontroly, bez lítosti. Bez hodnocení, porozumění a jakéhokoli uchopení.

Pro mě velmi, velmi vážené a zároveň obtížně dosažitelné pojmy. Protože jsem byla tak dlouho pod tlakem, ve vleku úplně jiné síly. Kontrolní, řídící, blokující, rozumové.

Těžká, dusivá noc a o nic lepší den. Zpestřený strachem a fyzickou bolestí v operovaném koleni.

A pak, pak se pomalinku začala tkát ta pavučinka. Jemná a pevná. Nehmotná a přitom jasná a zřejmá. Vůbec nevím, kde se vzala, ale pod tím zmateným vírem emocí a velmi živých a plastických snů, jsem ji malinko začala cítit.

A začala jsem se vzdávat.

Současné vlastní nesoběstačnosti, péči, která je mi s láskou nabízena, obyčejnosti s bolavým kolínkem, postupnému uzdravování, stále ještě velmi neznatelné, nezvyklé a hluboko uložené křehkosti. To poslední je nejtěžší.

Neumím s tím naložit, pořádně nevím, co to je a co se s tím dělá. Jen to cítím, asi jako tu pavučinku. A nechám, ať můj pavouček, který mě určitě zná nejlíp, ji utká tak, jak umí. Pevně, ale citlivě, soucitně. Chápavě, vstřícně a uvěřitelně. Pro mě. Protože to já potřebuji nejvíc.

Jeden takový obyčejný meniskus. Podezřívám ho, že když tehdy prasknul, už věděl, co mi přinese, co mi nadělí. Aby ne, vždyť je můj!

Bojím se své citlivosti

Bojím se své zranitelnosti. Utíkám před vlastní jemností. Schovávám se před svou láskyplností.

Čekám bolest, ránu, ublížení. Známé nepochopení, strach, zklamání. Už to nechci, nezvládnu to, nedokážu to.

Co vlastně?

Nedokážu, neumím a nechci znovu čelit těm zoufalým pocitům. Beznaději,strachu, lítosti. Nepochopení, opuštěnosti. Zradě, odmítnutí, ponížení.

A tak jsem kdysi a kdesi zvolila cestu útěku, schovky, maskování a převleků. Nějak to šlo, aspoň jsem si myslela, že „to šlo“. Už to hlavně tolik nebolelo. Tehdy.....

Přišla doba, kdy už „to nešlo“. Ke slovu se dostala deprese, obludný strach, panické ataky, úzkosti.

Jsme tady, volaly, už nás nepřehlídneš!

Však jsem je taky fakt nepřehlídla. Protáhly mne temným tunelem, rozložily na pidikousíčky a ještě jejich pidikousíčky, abych už neměla šanci utíkat. Schovka přestala existovat, masky se odlupovaly, převleky ošuntěly. Bylo nutné je svléknout, vyhodit.

Tak jsem tady. Nejásám. Jsem s pokorou a vděčností. Taky jsem už nemusela. Tady být.....Díky Bohu, rodině a pár přátel, doslova, Jsem.

A potkávám se se svou citlivostí, zranitelností, vnímavostí. Vítám je, i když pořád tak úplně nevím, co s nimi. Jen se učím. Učím se je poznat, být s nimi, zacházet s nimi.

Už vím, že jsou to ony, kdo ze mne vytahují vztek, zlobu, lítost, agresivitu. Že to jsou ony, kdy ve dnech, kdy bych se „přeskočila“, někomu dala pěstí a dalšího poslala bez rozmýšlení kamsi...,mi ukazují, že chtějí být viděny.

Cítím, že klidně a v pořádku mohu dělat věci po svém. I když se stále ještě ohlédnu přes rameno, jestli je „to v pořádku, správně“ pro ty, co jsou tam, venku. Jsou to rozcestí, která mně ukazují, kudy na to. Tak, aby to pro mne bylo správně. Ne tak, jak jsem byla tak dlouho, příliš dlouho zvyklá....Bez ohledu na sebe, bez souladu se sebou, bez vlastní jedinečnosti.

A co to vlastně je, ptám se stále? Ta jedinečnost?

No přece, to, co mi dělá dobře. To, co mne vede do bezpečí. To, co mne vede do klidu i se svým strachem, bolestí a prázdnotou. Přijatá citlivost, využitá zranitelnost, uvěřitelná slabost.

I navzdory okolí. I navzdory nejbližším. Nebo snad právě proto. Jak jinak, než s jejich pomocí, v rámci vzájemné interakce bychom se mohli učit? Dávat si, co potřebujeme i to, co nepotřebujeme. S tisíci otázkami, pochybnostmi a nejistotou, ale bez potřeby ublížit, zlostně seknout, vybít si své zranění, i tehdy už častěji bývám se svou citlivostí. Vyplácí se to. Lépe ty druhé vnímám, chápu a cítím jejich ublížení.

Každý nějaké máme. Ale do toho svého už tě, milý šéfe, milá maminko....., jednoduše nepustím. Už stačilo a staré rány právě uzavírám. A objevuji, co zakrývají a hýčkám to, co najdu. Je to mnohem větší síla, než to, co je na povrchu. A nedivím se jí, že potřebuje ven.

Na slunce, na vzduch, na světlo. Tam patří. Aby se jí volně dýchalo, dostala vlastní prostor a mohla dál zářit do okolí, do Světa a do Světla.

Říkejme jí jakkoli. Láska, Světlo Jednota. Pochopení, Přijetí, Jedinečnost. Je to úplně, ale úplně jedno.

A tak s dětskýma očima dokořán, s těma, co byly tak dlouho strachy zavřené, s duší v očekávání a se srdcem otevřeným tak, jak to momentálně jde, jdu dál svým Životem. A věřím, že mi dovolí ještě více nahlédnout do hlubin své citlivosti, protože vnímám, že velké poklady by tam mohly být pro mne ještě přichystány.

Nesměj se, bo tě to vyčerpává!

Zaslechla jsem jadrnou ostravštinu, která mě katapultovala ze sluníčkového odpočinku na lázeňské lavičce. Nejdřív jsem dostala husinu, a pak jsem se neomaleně a nesmírně zvědavě otočila, abych viděla toho milého tatínka, co dává tak skvělé rady.

Klučina vedle něj vesele poskakoval. Smát se sice přestal, ale tajtrlíkoval pěkně dál. Pozorovala jsem je. Taťka čučel do mobilu, vláčel kluka za ruku a ten poskakoval, jak to jen šlo. Šlo to blbě, když vás někdo drží za ruku, tak moc neposkočíte, ale on si z toho nic nedělal. Cloumal taťkovi paží o sto šest. Jenže taťka by si snad ani nevšiml, kdyby mu ta ruka upadla. Teda ta, co držela dítě, ne mobil. To by si asi všimnul, kdyby nebyl on-line.

Sem, do lázní, jezdí děti s alergiemi, astmatem, dýchacími potížemi a jinými lahůdkami.  Předškoláci s doprovodem, ty školní už samy. Vím, že není legrace zajistit celý měsíc nebo i víc doprovod mrňouse a ještě ho zabavit tak, aby nebyl otrávený a znuděný mezi těmi všemi procedůrami. Respektuju a uvědomuju si, že to může být někdy opravdu nadlidský výkon. Jenže tohle prohlášení nebylo omezené jen na zdejší pobyt, myslím. Nevím, jestli to byl nezájem nebo přehnaná péče plynoucí ze strachu a obav o milované dítě. Jo, jasně, rodiče chtějí pro děti vždycky to nejlepší...

Jenže. Smích je přeci to nejpřirozenější, co máme. Stejně tak slzy, ale děti se přeci snad raději smějí, nebo ne? Jak může smích dítě vyčerpávat? V hlavě jsem měla velký otazník a nějak jsem to nebyla schopná pobrat. Oba chlapci, ten větší i tem mrňous, už mi dávno zmizeli z očí a já jsem stále slyšela ten zvláštní příkaz. Fakt to myslel taťka vážně? Nebo jen automaticky svého syna řídil na základě jakési teorie, o které nepřemýšlel a kterou už vůbec necítil? A které snad i věřil?

Jak to bude mít ten klučina dál? Bude ho i v budoucnu podobně tatínek drilovat? No, nazdar ! Může vůbec normálně myslící, průměrně inteligentní dospělý člověk něco takového bez mrknutí oka říct svému dítěti? Evidentně asi může, když jsem to slyšela.

Nějak jsem nenacházela vysvětlení, natož odpověď. Cítila jsem, že to zřejmě není třeba. Že je možný úplně všechno a že to není moje věc. Že je to sice síla, ale zřejmě se s tím chlapci a patrně i jejich ostatní rodinní příslušníci budou muset nějak vypořádat.

A tak jsem si nenechala to fajn odpoledne zkazit. Ani ten bezva večer u kafe a u vína, kdy zas jiný povedený rodič vykřikoval, ať toho ta Ejmí ( já nevím, jak se to exotické jméno správně píše :-) okamžitě nechá, nebo že půjde domů. Šikovná malá slečna si jen hrála s ostatními dětmi, jejichž roztomilí rodiče klábosili u piva a tak nějak je nenapadlo, že by bylo fajn, kdyby se třeba s dětmi bavili společně. Možná by pak Ejmí a ostatní nedělali takový kravál, protože by se nenudili.

Takové hezké školení to dneska bylo. Šouplo mě to pěkně zpátky a jukla jsem prostřednictvím těch rodičů nejen na své dětské role, ale i na tu rodičovskou. Ideál to rozhodně nebyl ani tam ani tam, ale kdo ho má, že jo. A je fajn mít tu možnost a nakouknout trochu z výšky a ze strany, pak se mnoho věcí chápe jinak.

Až se budete smát, tak opatrně! Smích může vyčerpávat a nikdy ho není dost :-).