Chválím, chválíš, chválíme

„Samochvála smrdí !“ , slyším ze svého dětství malé posměváčky. Poskakují okolo mne, ukazují si prstem, chichotají se. To v lepším případě. Scénář bývá také méně šetrný. Dětská upřímnost nade vše! Vypláznutý jazyk, pořádný šťouchanec, otočení zády. Neberem, nekámošíme se!

Jednou ty mně, pak zas já tobě. Upřímně, bývala jsem součástí obou stran. I já jsem se s tehdejší dětskou upřímností přidávala k posměváčkům. Zřejmě. Jenže to si nepamatuju. Mnohem víc dodnes cítím, jaké to bylo, být na té druhé straně. Vysmívané, posmívané, haněné.

Nic moc. Osamění, lítost, velká otázka. Proč? Co jsem udělala tak moc špatně, že mě vystrčili ze svého středu? Nehraje roli, že to většinou dlouho netrvalo, dětská hra má svá vlastní pravidla.....

Jen uvnitř něco zůstalo. A pak už jen stačilo, když se občas přidal i nějaký ten dospělý. Pančelka, rodič, družinářka nebo horlivý a svědomitý vedoucí nějakého kroužku. Jo a taky v Pionýru, to tenkrát byla esence nechválení. Hezky v řadě, jeden jako druhý. Tak proč chválit, to se tady nenosí. Možná by se tím i oslabila část socialistického monobloku a imperialisti by to mohli zákeřně využít.

No, naučte se v tomhle všem chválit sama sebe! A taky chválit ty druhé! Pochválit ano, či ne? A jestli ano, tak kdy a při jaké příležitosti? Už jo, nebo ještě ne? Teď nebo to nechat na zítra? Je to samozřejmě nadsázka, ale zas tak velká legrace to není.

Kolik stojí poznání, že stojím za to sama sebe chválit? Zjištění, že mně i ostatní přinášejí hodnoty, které jsou chvályhodné. A že velmi často to není na první kouknutí vidět. Že je šikovné si třeba i počkat. Zažít smutky, lítosti, průsery. Propady a návraty. Mít se ráda a nesnášet se. Sebe a taky vás, ostatní. Třeba zároveň. Ve zmatku, chaosu, v bouři i v klidu.

Nejde to spočítat, nalinkovat ani dát do excelu. A nepřijde to z venku, to by se jeden načekal! Pochvala, ocenění od druhých potěší, pohladí, povzbudí, dodá sílu a chuť jít dál, když zrovna není síly na rozdávání. Postrčí v hledání.

Cesta k mojí vlastní upřímné sebechvále, která „nesmrdí“ vede houštím, trním a bažinou. A je fajn vidět, jak houští řídne, trní má menší ostny a bažina vysychá.

Je užitečné chválit tam, kde je proč a je za co. A tak se učím na sobě a na druhých. S chutí oceňuji své vlastní úspěchy tam, kde jsem dřív viděla jen samozřejmost, povinnost a „to je normálka“. Už se dokážu radovat, že „ten umí to a ten zas ono...“ a víte, jak je to dál, že jo :-).

Proto chvalme tam, kde cítíme, že je to správně. Sebe, vlastní děti, kolegy, známé, přátele, rodiče i šéfy. Upřímné a nefalešné podpory není nikdy dost. Kde není co a proč pochválit, tak zkrátka bude třeba příště. Je fakt blbě, chválit falešně, s pocitem se zavděčit, potlačit vlastní cítění a očekávat, že se „to“ vrátí. To je kalkulace, rozum, iluze, hra. Neodsuzuji, jen poznávám a učím se.

Nesluníčkařím, nerozdávám lásku na potkání. Snažím se najít balanc, vzletněji rovnováhu, harmonii. S úctou a pokorou, s nadšením a úžasem odkrývám tajemství přijetí přirozenosti, plynutí. Pro mě to není sranda, někdo to má holt víc přirozeně. Zas má ale tutově jiný trable, takže nakonec to vyjde nastejno.

Ale když „ten dělá to a ten zas ono...“, tak vážně všichni dohromady uděláme moc. Na to stačí zdravý selský rozum, trochu klidu a ne moc velké mudrování :-).

Plavu si a nevím jak

Zase jsem si, s dovolením, vypůjčila název písničky. Nic jí neubírá na kráse, že vznikla už před padesáti pěti lety v divadle Semafor. Její nápěv se mi vynořil v hlavě dnes ráno, kdy jsem si šla po delší době zase zaplavat.

Jako tehdy, tak i dnes, mě k té ranní aktivitě přiměla vlastní páteř žadonící ještě o trochu víc pozornosti. Tím ale veškerá podobnost končí a já jsem moc ráda.

Změnila jsem bazén a byla jsem nadšená. V Nemocnici Na Homolce je skvělé relaxační centrum, za pár kaček si ráno mezi sedmou a devátou můžete skvěle užít. Jen to chce trochu dřív vstávat. Byla jsem sama zvědavá, co mě čeká, reference byly výborné, vlastní zkušenost je však zaručená.

Čistá voda, klid, dvě či tři starší dámy, vlastně se mnou nás bylo o jednu víc. Obhlédla jsem okolí bazénu, prosklená okna, kterými pronikalo ranní slunce a příjemně se zrcadlilo na hladině. Něco mi chybělo. Hodiny. Abych věděla, jak dlouho plavu, jestli už to stačí nebo je třeba ještě vydržet. Byla jsem tak zvyklá a hlídala jsem si většinou tu svoji půlhodinku. Znervózněla jsem, pátrala jsem dál, mžourala jsem svýma krátkozrakýma očima, přirozeně dioptrické brýle zůstaly v šatně. Nic, ani ručička. Nerada, ale musela jsem se smířit s tím, že tam prostě nejsou.

Žádní mladí namakaní borci, žádné štíhlé výkonné plavkyně. Nic proti nim nemám, ale dřív se často stávalo, že byli svojí snahou o maximální výkon tak zaujatí, že je ani trochu nezajímalo, že v bazénu nejsou sami a kraulovali a znakovali hbitě sem a tam. Moje plavání se díky tomu blížilo slalomu a to je disciplína, která patří do výrazně jiné lokality. Cákali, prskali, funěli a vůbec byli tak odporně rychlí, vytrvalí a vysportovaní, že jsem se často přistihla v přihlouplé snaze makat podobně jako oni. Výsledkem bylo, že v okamžiku, kdy mi to došlo, jsem sice zvolnila, ale otrávit mě to stačilo dostatečně. Jasně, že vím, že je to o mně a ne o nich, ale když si chcete v klidu ráno protáhnout tělo, vyčistit hlavu a místo toho jen kličkujete a hledáte místo, kam se vám vejde ruka nebo noha, tak jsem oprávněně pěnila.

Jak jsem byla zvyklá, tak hezky pod sprchu, čepici, brýle a šup do vody. A dala jsem se do toho! Prázdný bazén lákal k tomu to pořádně rozjet. Za prvé mi nedošlo, že jsem byla pár let na suchu. Takže jsem přirozeně jaksi vypadla z rytmu. Potom mi přerývaný dech, který záhy začínal scházet, důrazně naznačil, že netřeba makat, závodit a dohánět původní borce, jejichž absence byla zřejmá i přes občas zamlžené, draze zaplacené a zaručeně se nemlžící brýle do vody.

Hodiny tu nejsou a ještě se skoro dusím a nestíhám! To je asi nějaká blbost! Zaparkovala jsem u kraje, přidržela se madla, zamlžené brýle jsem vymáchala ve vodě a dala jsem si stopku. Klidná hladina se mírně čeřila a v ní se zlatilo slunce.

Kam se ženu? A proč? O co jde? Na co hodiny, když přeci sama vždycky vím, kdy mám dost, kdy stačilo. Tělo si řekne a netřeba ho nutit do supervýkonů. Netřeba hlídat čas. No tak ho přešvihnu a doplatím pár korun, nic víc. To mi jen v hlavě jede starý zajetý výkonnostní a kontrolní program. Hned, honem,výkon, přidej páru a všechno si pořádně hlídej a jisti!

A dost! Ani náhodou! Nejsem dostihový kůň, ani nervu rekordy. Není proč a pro koho. Já si potřebuju svoje tělo pohýčkat, páteř porovnat, hlavu vyčistit. Ne se zhuntovat, uhnat a zahltit si hlavu počítáním minut. Zčerstva jsem se na sebe naštvala. Já mám takové ideální podmínky, je třeba je využít.

Nádech, výdech, položila jsem se na hladinu. Nádech, výdech, ruce, nohy. Zas tak složité to není, umím jenom prsa, tak není moc z čeho vybírat. Ještě jsem trochu přidušená, ale čím víc vydechuji do vody, cítím její klid a slyším bublinky z mého dechu, tím víc chytám rytmus. Cítím nejistotu chybějících let, ale není nepřekonatelná. Bazén, odpočinek, bazén, odpočinek. Žádné stíhání, odrážení a makání.

A najednou nevnímám. Nevnímám čas, nevím, co je kolem. Plavu si a nevím jak. Jsem jen já, můj dech, modrá čistá voda a moje tělo. Jen tak si pluji bazénem, užívám si to, dýchám, ruce, nohy. Děje se to samo, volně, krásně. Občas zastavím, dám si malou pauzu a pokračuji. Nemyslím, nezkoumám, nevnímám zamlžené brýle. Není třeba nic hlídat, sledovat. Ještě dva, ne, ještě čtyři a pak ještě dva bazény. A to je právě tak akorát, hlásí mi přirozené signály a já spokojeně končím.

Jsem nějak vedle. Jsem v klidu a vlastně jsem pro to nemusela nic udělat. Je mi báječně na těle. V šatně mi hodiny ukazují, že mám spoustu času na vrácení klíčku bez příplatku. Hm, plavala jsem svých třicet minut. Vlastně je mi to jedno.

Ukecávala jsem se asi tři dny, než jsem dnes konečně vyrazila. Poznala jsem nové užitečné prostředí, kam stojí za to se vracet a dělat něco pro zdraví. Utkala jsem se opět, po kolikáté už, s vlastní kontrolou a potřebou nesmyslného výkonu. Zjistila jsem, že ji lze vypustit a nechat ji plavat.

S poznáním a touhou plout tehdy, když je potřeba a kontrolovat jen tam, kde je to nezbytné, koukám už jen dopředu. Jsem přesvědčená, že jsem dnes v té vodě nechala kus toho, co už nepotřebuji a co mi otravuje život.

Jak lvové bijem o mříže!

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.

Nebojte, nehodlám dál citovat Klasika. Ta věta mi neodbytně zněla v uších dnes ráno, až mě přinutila si sednout a zkoumat, kde se vlastně vzala. Ohromně mě překvapilo, že mi tak plynule a jasně vytanula v mysli.

Že by vzpomínka na léta základky a tehdy nenáviděného pana učitele Lacinu? Na jeho pověstný „oranžový sešit“, který mám dodnes schovaný, divím se, že se léty ještě nerozpadl. Obsahuje dokonalé základy češtiny, gramatiky, literatury a dokonce i slovenštiny, kterou jsme měli povinně. Pro mě to byla brnkačka, protože moje babička byla Slovenka a celé její příbuzenstvo žilo v dnešní již cizině. Pan učitel nás dřel a dřel, byl to starý pán, dříve učil na „měšťance“ a neměl s námi žádné slitování. Celých těch mnoho desítek let, které od mé povinné školní docházky uplynuly, jsem mu vděčná za to, že mě dokonale naučil ovládat moji mateřštinu. Mělo by to být normální, ale bohužel se čím dál tím víc tak neděje.

Při vší úctě k panu učiteli, tato připomínka je z jiného zdroje. Nehodlám být patetická, ani esoterická, ale jak jsem tak seděla a pozorovala ty lvy, došlo mi to. Pro mě mi to došlo. Laskavý čtenář, nechť si vybere, co cítí.

Došlo mi, jak se snažím, mimochodem, moje znamení je Lev :-), strašně se snažím a furt nic. Jak si pilně stavím ty mříže a klece. Cítím tu lví sílu, jak bojuje s těmi mřížemi a nenávidí klece. A čím víc je té zarputilé síly, tím jsou ty mříže pevnější a klece menší a menší. Vnímám, jak to bolí, když mříž nechce povolit a jak to dusí, když se klec zmenšuje a zmenšuje. Čím je menší, tím má Lev méně síly. Ale má ji stále.

Stačí ji obrátit. Stačí nechat jí být, stačí se jí nebát. Prostě stačí.......

Vlastně je to nádherné slovo. STAČÍ. To znamená, že je všeho dost, hojnost, netřeba ničeho dalšího.

Nesnáším ono rčení: „všechno je v pořádku.“ Samo za to nemůže, jen se s ním zachází necitlivě, hlásá se bez rozmyslu tehdy, kdy cokoli říkat, je zbytečné, plýtvá se s ním, stala se z něj fráze.

Všechno je v pořádku tehdy, když cítíte, ne jenom víte, že to tak opravdu je. Já jsem vždycky věděla, ale jen zřídka opravdu cítila. Věděla jsem, že tlačím na pilu, věděla, jsem, že spěchám, že potřebuji mít své jistoty a kontroly. Všechny knihy, které mám doma a které jsem ani všechny ještě nepřečetla, mě utvrzují v tom, že TO mám pustit. Dokonce bych dokázala i báječně poradit. Druhým.

Pomůže mi vzkaz od Klasika, který mi Kdosi poslal, abych opravdu pustila? Pomůže i někomu z vás? Jsme na tom stejně, vím, že každý máme své mříže a klece, jde jen o jejich sílu a velikost.

Budu vděčná za každé jejich ztenčení a uvolnění tlaku. Za každý kousek změny směru, za prosté STAČÍ. Jsem už teď vděčná, že jsem si všimla, že jsem zachytila těch pár vět, těch pro mě nejdůležitějších z celé básně. Že jsem se dokázala zastavit, vnímat a cítit. Že my dovolujete se podělit.

Je mi jedno, jak to Klasik myslel. Už na gymplu jsem nesnášela rozbory básní, přišlo mi na hlavu, patlat se v tom, jak to tehdy zrovna básníci měli, co tím chtěli říct a proč. To věděli jen oni sami a je k smíchu to rozebírat. Asi se to děje i dnes, školní osnovy jsou holt neúprosné.

Mně dnes Jan Neruda udělal moc hezký začátek dne. Posílám mu velký dík a jdu dělat ty obyčejné běžné denní věci. Dneska se na ně těším.

To nemůžeš!

Byla jsem té mamince, která se tak pečlivě věnovala své ratolesti, vděčná. Její soustředěná péče, vnímavé směrování a neustálé vedení, mě zastavilo ve spěšné chůzi kolem pískoviště a dětských prolézaček. Se zájmem a zvědavostí jsem si sedla na lavičku a jen jsem pozorovala, poslouchala a vnímala.

Šikovný klučina, normální, přiměřeně živé dítě, školák, jak prozradil školní batoh položený v trávě, s přirozenou radostí z pohybu, který určitě vítal po dopoledni stráveném ve školní lavici, prostě normálně běhal a chtěl vyzkoušet, na co tam ta dětská udělátka vlastně jsou a co se na nic dá dělat.

„Vojto, dej pozor, ať nespadneš!“, volala maminka, sotva se vydal k dětskému kolotoči. Proboha, kam by padal, vždyť se točí jak šnek a je pár centimetrů nad zemí, dumala jsem.

„Drž se a toč se pomalu,“ přispěchala mamča s další radou. Vojta se zastavil, váhavě si sedl na kolotoč, párkrát se odrazil, trochu se pootočil, ani se vlastně nedržel. Nestálo to za to, šnečí tempo nehrozilo žádným nebezpečím a tak nějak to z dálky vypadalo, že ho celý kolotoč najednou přestal bavit.

S nadějí se rozběhl ke klouzačce, hbitě vyšplhal po schůdkách a s radostí sjel dolů. A s uspokojeným výrazem ve své milé klučičí tváři hodlal tu fajn zábavu zopakovat.

„Tak už jen jednou, ať si neroztrháš kalhoty,“ objevila se v blízkosti starostlivá matka a odborně rukou testovala povrch klouzačky, jestli je dost fajnový pro Vojtovy normální džíny. Asi se jí nezdál patřičně vyhlazený, takže je na nad slunce jasné, že výdrž kalhot je nade vše důležitější než spokojenost, odreagování a zábava vlastního dítěte.

Zírala jsem střídavě na přepečlivou mamču a na Vojtu. Mamča na první kouknutí vypadala celkem normálně, tak jsem si to nemohla nějak srovnat. Zarazilo mě trochu, že Vojta vůbec nesmlouval, nezkoušel maminku ukecat, neodporoval. Prostě sjel naposled tu kalhotám nebezpečnou klouzačku, ještě rukou zodpovědně zkontroloval, jestli na zadku opravdu náhodou není něco, co tam nemá být a s nadějí se rozhlížel kolem.

Zkoumal snad, co ještě zbývá za atrakci, kterou nevyzkoušel? Která bude vhodná? Pro koho ? Zřejmě pro maminku, domyslela jsem si a čekala jsem, jak to celé dopadne. Pořád ještě na klučinovi byla vidět určitá živost a hravost, touha po ventilu, radosti.

Lezecká stěna, lanové centrum, houpací kladina nebo provazová houpačka? Sázela jsem se sama se sebou. Maminka byla zabraná do svého mobilu, který zřejmě představoval momentálně ten nejdůležitější bod vesmíru. No tak, je jasné, že případná esemeska nebo novinky ze světa či dění na facebooku zrovna mají prioritu. Na vlastní dítě pak už je stačí zahalekat, křiknout, případně vydat nějaký ten zákaz či příkaz, o jeden víc nebo míň, na tom snad už nesejde.

Vojta spokojeně visel v provazech lanového centra, šikovně šplhal jako opička, dovedně přeskakoval z jedné strany na druhou a čerta se staral o svou garderóbu, tenisky, špinavé ruce a další zbytečnosti. Několikrát vyzkoušel, jak se báječně provléknout nastraženou smyčkou, jak se krásně zhoupnout na volném laně a jak se pověsit a koukat na svět hlavou dolů.

Dobře jsem se bavila. Potěšilo mě, že je Vojta celkem v pohodě a když „má volno“, dokáže si vyhovět, zabavit se, otevřít ventil a myslet si své.

Mobilová matka si zřejmě dala pauzu, nebo čekala snad na nějakou odpověď či další novinku, vzhlédla a když zjistila, co její syn provozuje, přidala na síle:

„Okamžitě slez dolů. To nemůžeš, lézt tak vysoko, něco se ti stane. Z té výšky si můžeš i něco zlomit, to by byla hrůza!“ Už skoro ječela a dodala:

„Nikdo ti to nedovolil, ani jsi se mě nezeptal, tak tam nemáš co dělat!“

Nemůžeš, nedovolil, nezeptal, něco se ti stane, hrůza ! Parádní podpora Vojtova sebevědomí do budoucna! Budu jen doufat, že si svůj současný dětský nadhled dokáže udržet i dál a proklamace své maminky bude brát ve stylu hrachu a jeho stěny.

Jeho výraz tomu nasvědčoval. I přes ty jednoznačné výkřiky, zákazy a příkazy, pomalu a spokojeně slezl, došel k mamince, z batohu vyndal svačinu a s chutí se do ní pustil. Mamča na něj zběžně koukla, zřejmě v klidu, že aktuálně nehrozí ani újma na zdraví či garderóbě a pokračovala dál ve své mobilní aktivitě. Ideální to samozřejmě není, ale já s nimi nebydlím, tak dál nemůžu soudit.

A proč jsem té mamince vděčná? Přemítala jsem, kolik NEMŮŽEŠ, NESMÍŠ, NEDOKÁŽEŠ, NEZVLÁDNEŠ, NEDOVOLILA a podobných „tvořivých“ přikázání jsem slyšela já jako dítě. Určitě mnoho. A že jsou ve mně otištěny doposud, je jisté. Je také jisté, že mi stále znepříjemňují život a derou se na povrch tehdy, když o ně stojím co nejmíň.

Najednou, když jsem viděla v přímém přenosu, jak vznikají, mi přišlo, že přeci tahle přikázání, programy, vzorce, ať už se jim říká jakkoli, třeba nejsou tak strašná. Strašáka z nich udělala míra zvyku, sílu jim dalo zažité používání, jejich bublina je nafouknutá domněnkou, že to jinak nejde.

A co když je to jinak? Pomalu, po kouskách zkoušet míru zvyku rozpouštět, sílu používání ubírat a bublinu domněnky prostě propíchnout. Strašáka nechat strašákovat, on to stejně jinak neumí a bude tady vždycky. Tak ať si dělá to, co umí, ale bez mé pozornosti, ať si zkrátka trhne.

Krásná představa. A proč ne? Že už jsem to zkoušela mnohokrát. No jasně a kdo říká, že úplně bez úspěchu? No přeci ten hloupý STRAŠÁK! A jeho názor bude takový vždycky. Takže klídek, platí nevzdávat, zkoušet. I pidi změna je vidět a cítit.

Většinou tehdy, když si myslím, že se vůbec žádná změna neděje.

Krmení pro kočky

Původně jsem chtěla napsat „žrádlo pro kočky“, ale nechtěla jsem své čtenáře vyděsit.

K dnešnímu článku mě inspiroval náš nedělní oběd a jedna vzpomínka.

Byla jsem zabraná do práce, můj muž také a v průběhu dopoledne mi došlo, že bychom také měli obědvat. Šla jsem se ho tedy zeptat, co bychom si dali a jestli by měl na něco chuť.

„Hlavně, ať u toho dlouho nestojíš a je to rychle,“ slyšela jsem milou odpověď.

„Dal bych si nudle s mákem.“ Když jsem zjistila, že nějaké těstoviny se najdou, byť mají tvar mašle, bylo vyhráno.

Vlastně jen na půl. Moje hlava hned najela na plné obrátky a makala nad tím, že v současné době podle mého terapeuta čínské medicíny mám nedostatek krve, což způsobuje určité nepříjemné problémy. Měla bych jíst různé vhodné potraviny, k nimž patří také hojnost listové zeleniny. Takže moje mašle budou se zelím.

A budu vařit na dvakrát? A mám na to fakt chuť? Zkoumala jsem sama v sobě. A začala klasická přetahovačka. Hlava tvrdila a trvala si na svém, že teda to zelí a moje nitro, bylo krásně líné při představě krájení a vaření zelí a moje chuťové buňky se na něj vysloveně šklebily. Představa těch mašlí s mákem, máslem a moučkovým cukrem byla tááák lákavá.

Kdybych si nevzpomněla na jednu větu z chytré knížky, možná nad tím sporákem bojovala moje hlava s mými chutěmi doposud.

Caroline Myssová v knize Anatomie ducha píše, pro zájemce strana 39 :-): „Zázraky jsou přirozené. Můžete být vegetariáni a denně naběhat deset kilometrů, ale pokud žijete v určitém vzorci chování, kterým ztrácíte sílu, může to vyvolat onemocnění nebo zabránit léčení. Jestli jste vyrovnaní a uvolníte svoji energii z negativních přesvědčení, můžete jíst žrádlo pro kočky a přesto zůstat zdraví.“

Užila jsem si báječný oběd se spoustou máku, cukru másla a skleničkou piva. Na zelí jsem udělala dlouhý nos a šla jsem psát dnešní článek.

Prostě proto, že jsem to tak cítila. Dlouhou dobu jsem se natrápila, ještě to tedy není tak úplně ten definitivně minulý čas, s tím, aby bylo všechno správně. A vlastně jsem vůbec nevěděla pro koho je to to SPRÁVNĚ? Jasně, chtěla jsem se zbavit zdravotních problémů, ale nějak mi nedošlo, že obecné rady, principy a způsoby jsou fajn a určitě fungují, jen je to šablona, mustr, vzorec, chcete-li. Ale hlavně jsem tu JÁ a jsem tu od toho, abych hlavou ty zásady pochopila a vlastním pocitem si je přizpůsobila aktuální situaci.

Než mi to došlo, zoufale jsem poctivě dodržovala všechno, co mi řekli a vlastně jsem si někdy způsobovala pocit nepohodlí, mírně řečeno. Musela jsem časem pořádně vysoko zvednout nohu ze svého vedení, aby přišlo to CVAK!

Respektuji všechny směry, které doporučují nějaká dietní opatření. Je to vhodné, funguje to a vede to ke zlepšení zdraví. Jednoznačně a stoprocentně. Už také i z toho důvodu, že každý z nás jsme někdy víc či míň v duševní pohodě a čas od času doladit potřebujeme. Ale nežijeme ve skleníku, ve vakuu, na Marsu, ve sterilitě.

A malý „hříšek“, velké pochutnání, slast z uspokojení vnější chutě a vnitřního pocitu je velkým lékem na duši a současně na tělo. To se to pak uzdravuje a v pohodě vrací k doporučeným stravovacím opatřením! Tahle symbióza vlastní síly a vnějších podnětů je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat.

Stále učím, vím, jak je to někdy složité. Proto přeji vám všem šťastnou ruku při výběru vašich občasných dobrot, spokojené chuťové buňky, klidnou mysl bez výčitek a radostné srdíčko z provedení toho „fíglu“ !

Zase jednou ve vlaku

Ta holčička byla roztomilá. Měla růžovou sukýnku, modré tričko, světle modré legíny a fialovou mašli ve světlých dlouhých vláskách. Botičky měla žluté, ponožky růžové. Dokonale vesele barevně sladěná. Nemám moc odhad, ale mohly jí být asi tři roky.

Moc hezky mluvila, brebentila a povídala roztomile, o všem, co jí napadlo. Takové klasické aktivní, neposedné dítě, co má potřebu být neustále v kontaktu s okolím, komunikovat a svěřovat se nejpozději ihned se svými dojmy, postřehy a pocity.

Pozorovala jsem ji, poslouchala a viděla jsem, jak v těch sladěných žlutých botkách nadšeně poskakuje po sedačce, vykládá a ukazuje mamince ven z okna, kde ji uchvátily pasoucí se ovečky.

Ovce byly fajn, mám je ráda. Jejich klidné malé stádo, které bývá pravidelně na svém místě, mně aspoň na chvilku mi dává pocit, že je vše v pořádku.

Tentokrát se můj uklidňující pocit rozplýval a nějak to nebylo ono. Chvilku  trvalo, než mi došlo, že mě vlastně ruší ty žluté botky na sedačce. Holčička je fajn, její brebentilka také, ale opravdu je nutné, aby skákala v botech po sedačce, na kterou si běžně lidé sedají? A nečekají zrovna, že by si ušpinili své oblečení, které s přibývajícím teplem na sebe bere čím dál víc světlejší podobu.

Původně mě moc těšilo, jak její maminka brala to neustálé povídání vážně, vedly spolu moc hezký, respektující a vnímavý dialog. Bylo legrační, jak si povídaly o ovečkách, o potoku, který se točí docela dlouho kolem kolejí a je vděčným objektem pozorování a dialogu. Jsou tam ryby nebo ne? Kolik je tam vody a proč? Proč teče dolů a ne obráceně? Kdo tam dal ty kameny a stromy na břehu? Jak je dlouhý, kde začíná a končí? Roztomilé dětské otázky a trpělivé, chápavé, vážné i nevážné maminčiny odpovědi.

Můj vnitřní kritik, který občas bývá nesnesitelný a já ho prostě nesnáším, důrazně křičel něco o nevychovaných spratcích, opičích matkách a ryl do mě, abych se vyjádřila navenek a zjednala nápravu. Přiznávám, trochu ve mně hlodal, ale nenechala jsem se až tak úplně rozhodit a s jeho názory jsem se stoprocentně neztotožnila. Dala jsem si čas a zkoušela vše jen pozorovat. Čekalo mě už jen pár zastávek a toužila jsem vlastně po klidu.

V jedné z těch příštích přistoupila skupinka mladíků, kteří byli evidentně rozjaření z toho, že pro dnešek mají za sebou výuku, která se patrně nepovedla víc než jindy. To byl zřejmě důvod, proč potřebovali dát dokonalý průchod svému uvolnění. Tak pěkně z gruntu, pohodlíčko, nohy v botách na sedačky, žádné zábrany a hezky nahlas dáme světu na vědomí, jací jsou ti pedagogové nejrůznější druhy zvířat a trpí mnoha diagnózami variant psychiatrických onemocnění.

Nejen, že jsem se kýženého klidu nedočkala, ale tohle byl silný kalibr i pro mého osobního kritika. Tentokrát si netroufl a byl zticha. Rozumně usoudil, že někdy je lepší nechat věcem volný průběh a nemá smysl je řešit tam, kde převládá síla arogance, hlouposti a neomalenosti. A ve světle vývoje se pak i původní problém může jevit podstatně jinak.

Vlastně, o co potom jde? Není důležitější, že si maminka se svojí holčičkou povídá, že se jí věnuje, že jí zajímá, na co se ptá a co chce vědět, než to, jestli jí třeba opomněla sundat boty? Viděla jsem v tom stejném vlaku i jiné situace, kdy to bylo o stejných botkách na sedadle, stejném brebentění, ale pro maminku byl důležitější mobil u ucha. Přemítala jsem a snažila se kouknout trochu hlouběji, pod povrch.

Moc dlouho jsem hloubat nemusela. Na příští zastávce obě vystoupily. Holčička radostně seskočila a s veselým povídáním o babičce, které se nemůže dočkat poskakovala do uličky. A maminka sáhla do tašky a pečlivě vlhkým ubrouskem sedačku otřela.

Moje přemítání bylo vyřešeno, jen jsem zírala. A hluboce jsem děkovala sama sobě, že jsem se nenechala vyhecovat tím prudičem v sobě a nebojovala jsem za pravdu, spravedlnost, výchovu cizích dětí a vůbec za něco, do čeho mi vlastně úplně nic v tuto chvíli nebylo.

O naději

Bez té by to nešlo. Je majákem, ukazatelem, podanou rukou. Společně s vírou, nerozlučnou kamarádkou mě obě podporují tehdy, když se nedaří.

Nebo je jenom obyčejně smutno, šedivo a neutěšeně. Každý to známe, potkáváme se ve svém životním příběhu s nejistotou, strachem, bolestí, smutkem čas od času všichni. Někdy je to těžké víc než jindy, ale jako každé hodnocení je i tohle relativní.

Jen jeden každý z nás, každý sám za sebe, ví, jak je to zrovna teď. A každý problém má aktuálně svoji vlastní váhu nebo snad tíhu, vlastní energii, která nám přináší něco, co vůbec, ale vůbec nechceme.

Pryč s tím, nevidět, neslyšet. Jenže ono to tak nefunguje. Tak potom dříve či později vidíme i slyšíme. A procházíme zmatkem, složitostmi, hledáme řešení. Někdy přijde celkem snadno a brzy, to je moc a moc dobře. Jindy den za dnem procházíme problémy a kyvadlo života nám dává zabrat. Kýve s nám ze strany na stranu, chvíli se zastaví a dopřeje trochu klidu. V obou případech pomůže naděje a víra.

Sama vím, že čím je problém hlubší, kyvadlo si to fakt užívá a řešení se nějak nekoná, tím je naděje a víra silnější.

Vlastně je to docela obyčejné slovo. NADĚJE.

Často se říká: „To bude, ani se nenaděješ!“ Cítím v tom tu krásu uvolnění, puštění, nelpění a nedržení. Ono se to prostě stane a bude! Vlastně nic neděláme, nesledujeme, nekontrolujeme. Pak se opravdu nenadějeme a je to tu! Řešení přijde jaksi samo a problém odkráčí přesně tam, kde jsme ho původně chtěli nevidět, neslyšet......

Nojo, ale co dělat, když se ono „samo“ zkrátka neděje? Nevzdávat se, spojit se s nadějí a vírou. Obě jsou tu pro nás neomezeně, bez podmínek, vrchovatě a vždy k dispozici. Jejich podané ruce a objímající náruč, energie plynutí, lehkosti a lásky, chcete – li, utiší to těžké a bolestné a nabídne zas další sílu pro pokračování našeho příběhu.

A kdo ví, třeba se „to stane, ani se nenaděješ!“ :-)