Ať už umře!

Přála jsem si. Bylo mi už hodně, byla jsem matkou sedmiletého syna a v nemocnici ležela v umělém spánku moje milovaná babička. Její srdíčko pomalu spělo ke konci své pouti a já jsem vůbec nebyla schopná to celé pobrat.

Smrt mi ukázala svoji tvář, když se pár let před tím rozhodl odejít můj tatínek. Tenkrát jsem nevěděla, že je vlastně všechno jinak. Psala jsem diplomku v posledním ročníku vysoké školy, netušila jsem nic o tom, že je nějaká duše, která ví, co dělá. Že je zkrátka něco víc, něco, co je vždy v pořádku. Čas milosrdně udělal to, co umí a já dnes, po téměř čtvrt století zpět, vnímám babičku i tatínka tak, je mi je dovoleno, jak jsem si sama sobě dovolila. Jejich energie se neomylně objeví vždy tehdy, když potřebuji a já stále jen s pokorou a v úžasu, v němém spočinutí, které nemá nic společného s rozumem, prožívám ty vzácné chvíle a přeji si, aby nikdy neskončily. Bláhové přání.

S tatínkem, když umíral, když jsem viděla ty oči, které byly už někde jinde a já jsem tomu nerozuměla, to bylo jiné. Snad proto, že jsem byla mladší, myslí i citem úplně jinde než je maminka sedmiletého dítěte, nevím.....

Za babičkou jsem nechtěla. Nechtěla jsem jít do špitálu, kde ležela jipce. Dokázala jsem jen na chodbě předat sestře to, co bylo třeba a zbaběle jsem běžela Vlašskou ulicí pod rozkvetlým Petřínem z toho petřínského špitálu pryč. Umřel mi v něm děda a nic na tom neměnil fakt, že teď už tam byly řádové sestry, jejichž přístup byl tak jiný. Bože, to byla krása, jak dokázaly vnímat pacienta! Byl to člověk! Ne kus, ne obtížný starý člověk, který se nepočítá....

Styděla jsem se. Strašně jsem se styděla za tu myšlenku a vůbec jsem tomu nerozuměla. Babička mě milovala a já jsem nedokázala ve svém dospělém věku unést její osud. Nedokázala jsem prostě jít, sednout si k ní a jen ji třeba držet za ruku. Tak velká bolest mi v tom bránila!

Měsíc ležela v umělém spánku, než se rozhodla odejít. Měsíc jsem bojovala sama se sebou, měsíc jsem si připadala odporná, protože jsem nedokázala unést tu strašnou myšlenku, to odsouzeníhodné přání. Byly povodně, v celém domě jsme měnili okna, jedno velké staveniště, milosrdně jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. A pak přišla ta zpráva.

Co stalo? Co se dělo v mém nitru? Ulevilo se mi? Splnilo se mi mé přání?

Trvalo mi 19 let, než mi to došlo. Bála jsem se o sebe, ne o ni. Moje knihovna je plná chytrých knih , ale ta odpověď musela přijít od jinud. Musela přijít vlastní cestou, tak, abych ji už nemohla přehlédnout. Strach, který řve, bolí a dusí, chce se prosadit.

Ten útěk Vlašskou dolů, ta zbabělost, ten strach, že to neustojím, ty slzy na chodbě, když jsem předávala noční košili a ručník, byl můj vlastní. Ne o babičku, ale o sebe. To nedám, nezvládnu, na To nemám.....

A je to špatně? Je to odsouzení hodné? Je špatné, že jsem si přála, aby umřela? Není, jsem si jistá, že NENÍ! Teď už ano, proto mám pochopení pro své tehdejší pocity. A určitě i pro pocity jiných, kteří se potýkají s náročnými zdravotními situacemi svých bližních a napadne je něco podobného.

Milujeme je i přes tuto myšlenku! Přáli bychom si, aby neodešli, aby zůstali, abychom nebyli opuštěni. Síly fyzické i psychické nejsou nevyčerpatelné a když se blížíme za hranici jejich rezerv, voláme o pomoc! I tak, že se zděšením zjistíme, co nás napadá.

Moc se mi ulevilo. Teorie vplula do praxe a je to pro mě velmi cenné. A svobodné. I ty zdánlivě nejhnusnější myšlenky mohou mít úplně jiný význam. Jiné pozadí, jiný zdroj. Není třeba se jich bezprostředně děsit a odsuzovat sami sebe.

Dnes bych uměla jít na tu jipku, pohladit, podržet za ruku. A hlavně mluvit a říct všechno to, co už jsem nestačila. Dnes vím, že by to babička slyšela, vnímala a že bychom měly dost času si popovídat.

Vím, že by babička věděla, kdy má odejít. Bolelo by to, plakala bych, bylo by mi smutno, chyběla by mi. Věřím, že úcta a láska k milované bytosti, respekt k jejímu rozhodnutí, k tomu, že věděla přesně a neomylně, kdy je její čas, by mi pomohly ke smíření a přijetí.

Když hraje symfoňák

Je to paráda. Jednotlivé nástroje nádherně ladí, komunikují spolu, společně pod vedením pana dirigenta kouzlí melodii, která tají dech, uklidňuje věčně neklidnou mysl, hladí duši a odnáší nás do zasloužených vod jedinečného prožitku.

Sedíme v sále, svátečně oblečeni, noříme se do pomalu převládající atmosféry harmonie, klidu a zároveň autentického a právě teď probíhajícího koncertu. Jsme ovlivněni vším, co se právě okolo děje, ale současně máme možnost nechat se unášet souzněním početných a rozmanitých hudebních nástrojů. Jeden každý z nich má vlastní svébytný zvuk, nezaměnitelný mezi ostatními.

Kdybychom nakoukli na zkoušku, kde se každý hráč rozehrává, hladí zrovna ten svůj vlastní nástroj, viděli a slyšeli bychom něco jiného. Vnímali bychom jen kousek, jednu, dvě či více malých soukromých souher mezi hráčem a jeho nástrojem. I to stojí za to. I takové souzvuky jsou ladné, milé a přátelské.

Výsledkem těchto drobných meziher je večerní skvost, kdy zapomínáme na vše, co v tu chvíli není podstatné a máme možnost dovolit sami sobě vlastní naladění, cítění a naplnění až tam, kde je nám milo a bezpečno.

A tak přemýšlím a zkouším dívat se kolem sebe, dívat se na život, na lidi, na události a na vše, co kolem mne a taky v mně probíhá, právě jako na ten symfoňák. Nebo třeba rokovou kapelu, jak je komu libo. Já jsem spíš romantik a cíťa, ráda se občas slavnostně obleču a sednu do „sametu“, ale ono je to v principu jedno.

A najednou vnímám, že si vlastně mohu připadat jako jeden z hráčů toho skvělého orchestru. Nemám snad svůj vlastní nástroj, který mohu také rozehrát? A co je vlastně tím nástrojem? Asi něco ve mně, někde uprostřed hrudi, kde bývá někdy teskno, jindy fajn. Nemám snad šanci si zkoušet své soukromé souhry, ladění, hledání. Odkrývat tajemno, možnosti a schopnosti, které jsou zatím skryty, ale nemusí tomu tak být navždy?

Kolik chvil, minut, hodin a dní věnuje každý hráč cvičení a jak dlouho trvá, než se stane mistrem, hodným hrát v sále takovém tělese? Nevím, asi hodně. Ale když chce, má touhu, přání, cit, píli a vytrvalost, povede se mu to.

Mám vlastně kliku. Každý z nás ji má. My už jsme součástí toho velkého, silného, mnohohlasého a všudypřítomného orchestru. Nemusíme se snažit, mít nervy, procházet konkurzy. Není třeba se někam honit, pilně cvičit a pilovat etudy.

Stačí vnímat svůj nástroj a nechat se vést vlastním Dirigentem. Oba vědí, kam nás dovedou, jaký part je pro nás nejvhodnější, které sólo nám patří a kdy je lépe jen být součástí celé harmonie a nechat se unášet tou souhrou. Nemusíme se srovnávat, napodobovat jiné nástroje a jejich party. To bychom hráli kočičinec a harmonie by byla fuč.

Jednoduše se mi to píše :-). Sama vím, jak to někdy skřípe a co přináší pokukování k sousedovi a zkoumání, jak to on má? Není to třeba lepší, onačejší? Jsem dost dobrá, zvládnu to? Co má on, co já ne?

Ale no tak! Honem zpátky k symfoňáku! I když v něm hrají třeba troje housle, každý nástroj je jiný a je v rukou jiného hráče!

Pomáhá to. Zklidním se, pomyslím na Dirigenta a pomalu se vrátím tam, doprostřed hrudi. To je jiná káva. Je moje a sousedovi přenechám opravdu ráda tu jeho. Dneska je ta moje možná hodně hořká a ta nejčernější.

Příště si to možná vyměníme, možná ne. Ve svém oblíbeném hrníčku mám hořký, horký a černý kafe ráda. Vypiju ho s chutí a v klidu vyčkám.

Symfoňák spolu s Dirigentem mě v tom nenechají a já vím, že dřív nebo později mi nabídnou třeba sladkou čokoládu, medový čaj nebo jen tu krásnou melodii. Už se těším a učím se jim do toho moc nekecat.

Nenávidím svoji matku

Napadlo mne poprvé před rokem. Hrůza, děs, stud, morálka naruby. Co mne to napadá? Proč? To se nemá, nesmí, nepatří! Co se to se mnou děje? Jak je to možný? Mamika má být milována, vždy a za všech okolností. Dala mi život, mám jí být vděčná!

Jsem vadná, děsná, odporná! Jak můžu!? Zmatek, hanba, vina. Nejradši bych se neviděla. Co jsem to provedla?! Maminka se ctí, bez ohledu na....? Na co vlastně?

Nejsem schopná to uchopit. Odněkud se vynořil strašný pocit, se kterým si nevím rady. Bolí a dusí zároveň. Chci volnost, volně dýchat, nechci bolest, nechci se dusit. Nejde to. Nejde ani plakat. Nejde nic. Ochromená sedím a nevím si rady. Nebo přeci jen?

Záblesk, vzpomínka. Znám to? Znám ten pocit? Bezmoc, bolest, zmatek, vina.....Už tu byl, není nový. Známe se, mnohokrát jsme se potkaly. A mnoho jiných nežádoucích pocitů by se k nim rádo přidalo. Jsem k ničemu, to nedám, nestačím na to.

A moje maminka přilévá olej do ohně, přihazuje polínka. Podívej, Maruška od vedle má diktát na jedničku, k angličtině budeš chodit ještě na balet a tenis taky stihneš. A ukliď si pokoj, kdo se má na to dívat!

„Ano, mami“.

Nechci chodit na balet, nechci na tenis, angličtinu nesnáším, nevím, proč se jí mám učit, když nevím, k čemu mi to bude. Nechci mraky jiných věcí a stejně je dělám. Snad jen ta angličtina se mi teď hodí, ale to jen proto, že jsem si ji sama oprášila tehdy, když bylo potřeba.

Po roce, kdy tahle písmenka ležela v šuplíku, po roce hledání, lepších i horších chvil, jsem se přiblížila. Marušky, angličtiny a úklidy byly snad jen následek, pokračování... Bude nutné jít patrně ještě dál, hlouběji. Mé pocity a prožitky to ukazují. Dál, do maminčina bříška, snad do doby porodu. Nevím, ale vím, že se blížím. Se strachem, slzami, probleskne i láska s vděčností. Tak, jak dovolím..., jak je mi dovoleno.

Už rok vím, že jsem potkala myšlenku „nenávidím svoji matku“. Kontroverzní záležitost, která se vůbec nahlas neříká! Časem se mi snad podaří přijmout úplně, že je to normální. Že je normální mít ten pocit. Stejně tak, jako je normální nenávidět cokoli jiného. I samu sebe. Je normální si to pořádně prožít. Pokud to jde. Třeba po kouskách, ale dřív nebo později to prostě půjde.

Jenže!

Co pak? Co přijde pak, až to „zjistím“, prožiju, přijmu? Možná prázdno, možná úleva, volnost. Jak komu, jak je třeba, jak to jde.

A tím to končí? Mohlo by, záleží na nás. Můj vlastní cit mne vede dál. Dál do hlubin našich vztahů, do sítě našich střetů, nepochopení, nedorozumění. Učeně řečeno do generačních vzorců chování. Moje mysl mne vede do vzpomínek na babičku a srdce vnímá tu tenkou linii, která se nese v naší rodině a zrcadlí vše, co je v ní ukryto.

Není tam jen bolest. Cítím radosti z běžných věcí, ze života, z mála. Vnímám starosti, které prostě jsou, vnímám soucit, obětavost. Objímá mne láska, která se nedá uchopit ani pochopit. Je křehká, skrytá, tajená. Nedovolená, potlačená láska žen, které žily přede mnou.

Nenávidím a miluji. Nepochopitelné, neuvěřitelné. Tak je to ve mně otištěno. A tak je to správně. Dvě strany jedné mince, černá s bílou. A co s tím?

Milovaná babička dávno nežije, ale vzpomínky na ni mi dodávají sílu, přinášejí pochopení a leckdy radu tehdy, když tápu. S maminkou se stále učím vymezit si to, co je mé, co potřebuji a co chci. Vím, že to často nechápe, nesouhlasí a vzteká se. Také vím, že to už je její část a že je třeba, aby se s tím poprala sama.

I když někdy stále létají jiskry, nebrání nám to prožít bezva chvíle na výletě nebo u skleničky vína. Jsou dny, kdy s ní zkrátka mluvit nechci, potřebuji svůj klid, odpočinek a vlastní program. Tak to tak zkrátka dělám a přecházím ublížené poznámky, že se neozývám.

A jsem vděčná, že jsem si dovolila svoji maminku nenávidět. Je to stejná vděčnost, se kterou jí děkuji za svůj život. Bez ní bych tady totiž nebyla.

První nádech, poslední výdech

Taková obyčejná a samozřejmá věc, náš, můj dech. Většinou si ani neuvědomím, že dýchám. Natož pak jak dýchám. Dojde mi to až ve chvíli, kdy se mi stresem svírá hrdlo, srdce buší a já lapám po dechu. Nebo zase tehdy, když jsem v klidu, v pohodě a je mi fajn. No, ale, upřímně, to stejně dýchání příliš nevnímám, jen si užívám, že je mi dobře.

Najednou však přišly situace, které mě přivedly k tomu, se zamyslet, pozorovat. Jak je to vlastně s tím dechem, dýcháním? O čem to je ? Je to tak přirozené, spontánní, nezbytné. Samozřejmé, běžné.

Jasně, je mnoho knih, které přesně, odborně a z různých hledisek a úrovní poznání popisují náš dech. Co a jak se děje fyziologicky, jak se dá s dechem pracovat, co ovlivnit a spoustu dalších užitečných mouder.

Když se ráno vzbudím a dojde mi, že už jsem tedy vzhůru, s vděčností se nadechnu. Dřív jsem nic takového nedělala, vůbec jsem si to neuvědomila. Jednoho rána mi došlo, že když já se mohu nadechnout, někde někdo možná právě svým posledním výdechem odešel ze života. Stejně tak jako třeba se někde svým prvním nádechem rozkřičelo miminko, které do něj naopak vstoupilo.

Jak je to relativní, obyčejný dech. Vítá nás do života a stejně tak se s ním loučí. A co je mezi tím? Mnohokrát se spontánně nadechneme, nespočtukrát vydechneme. S radostí, s láskou, něhou, starostí, strachem, smutkem či úlevou. Pokaždé je to jiné, vlastně žádný výdech ani nádech nemůže být stejný. Každý je jedinečný, v jedinečném okamžiku, v jedinečné situaci. A jenom náš. Nikdo jiný ho nemůže ovlivnit.

Tak se stal dech můj kamarád. I ty chytré knihy mám doma, ale nějak mi to podle nich nešlo, nebo jsem neměla dost trpělivosti. Fascinuje mě, jak blízko ke mně samotné mě dokáže dovést a stejně tak, když je mi úzko, jaké jsou mezi ním a mnou obrovské hradby a bariéry. Jak se v takových chvílích nechytám, cítím se smutná a opuštěná. A tak se snažím se k němu zase vrátit, najít jeho podporu a bezpečí.

Nedá se uchopit, obejmout, podržet. Jen vnímat, být s ním, sdílet a přesto má takovou velkou sílu a je důležitý. Pomocník v nouzi, přítel v nesnázích. Stále se mnou, připraven kdykoli k použití. Stačí maličkost. Vědět, že tu je, co umí a dát mu šanci.

Neudělala jsem žádný zázračný obecný objev. Pro sebe samotnou jsem si však dala dárek. Rozbaluji jej postupně, opatrně a s citem. Už vím, co umí, jen já se s ním nedokážu domluvit vždycky tak, jak bych si přála. Vůbec mi to nevadí. On mi nikam neuteče. Společně máme stále dost času se na sebe naladit tak, jak bude právě v tom jedinečném okamžiku potřeba.

Byl tu se mnou, když jsem poznala tenhle svět, od té doby mne provází, můj věrný přítel a bude tu se mnou, až se budu loučit. První nádech, poslední výdech.

Jenom číslo ?

Ale mě těší na duši. Za těch pár měsíců, co jsem se naučila psát vždycky pár písmenek o tom, co mě zrovna potkalo, trápí, čeho jsem si všimla nebo s čím bych se chtěla podělit, se našlo už víc než 2000 čtenářů.

I kdyby jich byla půlka, čtvrtina nebo jen pár, měla bych stejně radost. Můj blog není z těch, kam by přibývaly články podle naučených blogovacích příruček, které radí, jak mít velkou návštěvnost, zaujmout co nejvíc čtenářů a dělat zaručenou propagaci.

Já si píšu tak, jak mi zrovna napadne a i kdyby to četlo jen pár lidí, kterým by to třeba pomohlo, něco jim docvaklo nebo je to jen obyčejně potěšilo, budu ráda. Každý z nás se potkáváme právě s tím, co je zrovna aktuálně potřeba řešit, prožívat a možná i nějak jinak vnímat. A pohled z druhé strany bývá někdy tím dílkem do mozaiky, který zrovna chybí. A pokud i takto poslouží moje psaní, s vděčností děkuji.

Každého, kdo najde cestu a věnuje pár minut některému z mých článků, srdečně vítám. A děkuji, že jste se rozhodli začíst se do mých slov a vět, které mi ulevují od toho, co mám na srdci. Někdy je moje srdce otevřenější a radostnější než jindy. Jsou dny, kdy píšu a necítím se zrovna tak, jak bych ráda. Myslím, že to nevadí. Tak to prostě chodí, ale když moje pocity nějak přeputují a je z nich článek, cítím se zkrátka líp.

Udělá mi přirozeně radost odezva, zpětná vazba, debata a vítám i jakýkoli jiný názor. Ale i bez jakékoli reakce jsem spokojená, protože dávám jen možnost, nabízím k přečtení mé postřehy či úvahy.

A vlastně i ta statistika je jen číslo :-).

V mé duši zkrátka ta touha po psaní je, tak se ji snažím uspokojit, aby nebyla příliš smutná. To bych nerada, protože to není vůči ní fér a mně to pak nedělá dobře. A každý z nás je určitě raději, když je mu spíš líp !

Chválím, chválíš, chválíme

„Samochvála smrdí !“ , slyším ze svého dětství malé posměváčky. Poskakují okolo mne, ukazují si prstem, chichotají se. To v lepším případě. Scénář bývá také méně šetrný. Dětská upřímnost nade vše! Vypláznutý jazyk, pořádný šťouchanec, otočení zády. Neberem, nekámošíme se!

Jednou ty mně, pak zas já tobě. Upřímně, bývala jsem součástí obou stran. I já jsem se s tehdejší dětskou upřímností přidávala k posměváčkům. Zřejmě. Jenže to si nepamatuju. Mnohem víc dodnes cítím, jaké to bylo, být na té druhé straně. Vysmívané, posmívané, haněné.

Nic moc. Osamění, lítost, velká otázka. Proč? Co jsem udělala tak moc špatně, že mě vystrčili ze svého středu? Nehraje roli, že to většinou dlouho netrvalo, dětská hra má svá vlastní pravidla.....

Jen uvnitř něco zůstalo. A pak už jen stačilo, když se občas přidal i nějaký ten dospělý. Pančelka, rodič, družinářka nebo horlivý a svědomitý vedoucí nějakého kroužku. Jo a taky v Pionýru, to tenkrát byla esence nechválení. Hezky v řadě, jeden jako druhý. Tak proč chválit, to se tady nenosí. Možná by se tím i oslabila část socialistického monobloku a imperialisti by to mohli zákeřně využít.

No, naučte se v tomhle všem chválit sama sebe! A taky chválit ty druhé! Pochválit ano, či ne? A jestli ano, tak kdy a při jaké příležitosti? Už jo, nebo ještě ne? Teď nebo to nechat na zítra? Je to samozřejmě nadsázka, ale zas tak velká legrace to není.

Kolik stojí poznání, že stojím za to sama sebe chválit? Zjištění, že mně i ostatní přinášejí hodnoty, které jsou chvályhodné. A že velmi často to není na první kouknutí vidět. Že je šikovné si třeba i počkat. Zažít smutky, lítosti, průsery. Propady a návraty. Mít se ráda a nesnášet se. Sebe a taky vás, ostatní. Třeba zároveň. Ve zmatku, chaosu, v bouři i v klidu.

Nejde to spočítat, nalinkovat ani dát do excelu. A nepřijde to z venku, to by se jeden načekal! Pochvala, ocenění od druhých potěší, pohladí, povzbudí, dodá sílu a chuť jít dál, když zrovna není síly na rozdávání. Postrčí v hledání.

Cesta k mojí vlastní upřímné sebechvále, která „nesmrdí“ vede houštím, trním a bažinou. A je fajn vidět, jak houští řídne, trní má menší ostny a bažina vysychá.

Je užitečné chválit tam, kde je proč a je za co. A tak se učím na sobě a na druhých. S chutí oceňuji své vlastní úspěchy tam, kde jsem dřív viděla jen samozřejmost, povinnost a „to je normálka“. Už se dokážu radovat, že „ten umí to a ten zas ono...“ a víte, jak je to dál, že jo :-).

Proto chvalme tam, kde cítíme, že je to správně. Sebe, vlastní děti, kolegy, známé, přátele, rodiče i šéfy. Upřímné a nefalešné podpory není nikdy dost. Kde není co a proč pochválit, tak zkrátka bude třeba příště. Je fakt blbě, chválit falešně, s pocitem se zavděčit, potlačit vlastní cítění a očekávat, že se „to“ vrátí. To je kalkulace, rozum, iluze, hra. Neodsuzuji, jen poznávám a učím se.

Nesluníčkařím, nerozdávám lásku na potkání. Snažím se najít balanc, vzletněji rovnováhu, harmonii. S úctou a pokorou, s nadšením a úžasem odkrývám tajemství přijetí přirozenosti, plynutí. Pro mě to není sranda, někdo to má holt víc přirozeně. Zas má ale tutově jiný trable, takže nakonec to vyjde nastejno.

Ale když „ten dělá to a ten zas ono...“, tak vážně všichni dohromady uděláme moc. Na to stačí zdravý selský rozum, trochu klidu a ne moc velké mudrování :-).

Plavu si a nevím jak

Zase jsem si, s dovolením, vypůjčila název písničky. Nic jí neubírá na kráse, že vznikla už před padesáti pěti lety v divadle Semafor. Její nápěv se mi vynořil v hlavě dnes ráno, kdy jsem si šla po delší době zase zaplavat.

Jako tehdy, tak i dnes, mě k té ranní aktivitě přiměla vlastní páteř žadonící ještě o trochu víc pozornosti. Tím ale veškerá podobnost končí a já jsem moc ráda.

Změnila jsem bazén a byla jsem nadšená. V Nemocnici Na Homolce je skvělé relaxační centrum, za pár kaček si ráno mezi sedmou a devátou můžete skvěle užít. Jen to chce trochu dřív vstávat. Byla jsem sama zvědavá, co mě čeká, reference byly výborné, vlastní zkušenost je však zaručená.

Čistá voda, klid, dvě či tři starší dámy, vlastně se mnou nás bylo o jednu víc. Obhlédla jsem okolí bazénu, prosklená okna, kterými pronikalo ranní slunce a příjemně se zrcadlilo na hladině. Něco mi chybělo. Hodiny. Abych věděla, jak dlouho plavu, jestli už to stačí nebo je třeba ještě vydržet. Byla jsem tak zvyklá a hlídala jsem si většinou tu svoji půlhodinku. Znervózněla jsem, pátrala jsem dál, mžourala jsem svýma krátkozrakýma očima, přirozeně dioptrické brýle zůstaly v šatně. Nic, ani ručička. Nerada, ale musela jsem se smířit s tím, že tam prostě nejsou.

Žádní mladí namakaní borci, žádné štíhlé výkonné plavkyně. Nic proti nim nemám, ale dřív se často stávalo, že byli svojí snahou o maximální výkon tak zaujatí, že je ani trochu nezajímalo, že v bazénu nejsou sami a kraulovali a znakovali hbitě sem a tam. Moje plavání se díky tomu blížilo slalomu a to je disciplína, která patří do výrazně jiné lokality. Cákali, prskali, funěli a vůbec byli tak odporně rychlí, vytrvalí a vysportovaní, že jsem se často přistihla v přihlouplé snaze makat podobně jako oni. Výsledkem bylo, že v okamžiku, kdy mi to došlo, jsem sice zvolnila, ale otrávit mě to stačilo dostatečně. Jasně, že vím, že je to o mně a ne o nich, ale když si chcete v klidu ráno protáhnout tělo, vyčistit hlavu a místo toho jen kličkujete a hledáte místo, kam se vám vejde ruka nebo noha, tak jsem oprávněně pěnila.

Jak jsem byla zvyklá, tak hezky pod sprchu, čepici, brýle a šup do vody. A dala jsem se do toho! Prázdný bazén lákal k tomu to pořádně rozjet. Za prvé mi nedošlo, že jsem byla pár let na suchu. Takže jsem přirozeně jaksi vypadla z rytmu. Potom mi přerývaný dech, který záhy začínal scházet, důrazně naznačil, že netřeba makat, závodit a dohánět původní borce, jejichž absence byla zřejmá i přes občas zamlžené, draze zaplacené a zaručeně se nemlžící brýle do vody.

Hodiny tu nejsou a ještě se skoro dusím a nestíhám! To je asi nějaká blbost! Zaparkovala jsem u kraje, přidržela se madla, zamlžené brýle jsem vymáchala ve vodě a dala jsem si stopku. Klidná hladina se mírně čeřila a v ní se zlatilo slunce.

Kam se ženu? A proč? O co jde? Na co hodiny, když přeci sama vždycky vím, kdy mám dost, kdy stačilo. Tělo si řekne a netřeba ho nutit do supervýkonů. Netřeba hlídat čas. No tak ho přešvihnu a doplatím pár korun, nic víc. To mi jen v hlavě jede starý zajetý výkonnostní a kontrolní program. Hned, honem,výkon, přidej páru a všechno si pořádně hlídej a jisti!

A dost! Ani náhodou! Nejsem dostihový kůň, ani nervu rekordy. Není proč a pro koho. Já si potřebuju svoje tělo pohýčkat, páteř porovnat, hlavu vyčistit. Ne se zhuntovat, uhnat a zahltit si hlavu počítáním minut. Zčerstva jsem se na sebe naštvala. Já mám takové ideální podmínky, je třeba je využít.

Nádech, výdech, položila jsem se na hladinu. Nádech, výdech, ruce, nohy. Zas tak složité to není, umím jenom prsa, tak není moc z čeho vybírat. Ještě jsem trochu přidušená, ale čím víc vydechuji do vody, cítím její klid a slyším bublinky z mého dechu, tím víc chytám rytmus. Cítím nejistotu chybějících let, ale není nepřekonatelná. Bazén, odpočinek, bazén, odpočinek. Žádné stíhání, odrážení a makání.

A najednou nevnímám. Nevnímám čas, nevím, co je kolem. Plavu si a nevím jak. Jsem jen já, můj dech, modrá čistá voda a moje tělo. Jen tak si pluji bazénem, užívám si to, dýchám, ruce, nohy. Děje se to samo, volně, krásně. Občas zastavím, dám si malou pauzu a pokračuji. Nemyslím, nezkoumám, nevnímám zamlžené brýle. Není třeba nic hlídat, sledovat. Ještě dva, ne, ještě čtyři a pak ještě dva bazény. A to je právě tak akorát, hlásí mi přirozené signály a já spokojeně končím.

Jsem nějak vedle. Jsem v klidu a vlastně jsem pro to nemusela nic udělat. Je mi báječně na těle. V šatně mi hodiny ukazují, že mám spoustu času na vrácení klíčku bez příplatku. Hm, plavala jsem svých třicet minut. Vlastně je mi to jedno.

Ukecávala jsem se asi tři dny, než jsem dnes konečně vyrazila. Poznala jsem nové užitečné prostředí, kam stojí za to se vracet a dělat něco pro zdraví. Utkala jsem se opět, po kolikáté už, s vlastní kontrolou a potřebou nesmyslného výkonu. Zjistila jsem, že ji lze vypustit a nechat ji plavat.

S poznáním a touhou plout tehdy, když je potřeba a kontrolovat jen tam, kde je to nezbytné, koukám už jen dopředu. Jsem přesvědčená, že jsem dnes v té vodě nechala kus toho, co už nepotřebuji a co mi otravuje život.